Lék zvaný Samotář

 

Křižovatkami do zeleného údolí

kolejemi prašných polních cest

otisky stop větřík v zapomnění hladí

mé nohy unavenou mysl nesou

s touhou požít léku Samotáře

 

V přívětivém náručí Gaii

milostivá své barvy líbezně sladí

těla poutníků slunkem rozpálí

kapkami deště vášně svlaží

 

Tam mezi kopci vrchoviny

v objetí smrků, jedlí a buků

osamocená roubená obydlí

naši předci postavili

 

Položili základy našim tradicím

krásným lidovým písním

žili tam v obavách z nedostatku

před příchodem tuhé zimy

 

Zhuntovaná těla z těžké dřiny

Ve skromnosti a těžké bídě

za bojů, nemocí i časů sklizně

 

Tak prožívali lidé své osudy

v tichém zeleném údolí

na nespoutané divoké krásce

zvané Vysočině