Temné období

Pět dlouhých roků vozil jsem zemřelé,
chystal je na jejich poslední cestu.
Denně chřípím dýchal to maso zetlelé,
skromný byl — litoval, nebylo to z trestu.

Byla to smutná doba, špatně placená,
když denně cítíte zármutek pozůstalých.
Ta temná zkušenost, těžce vydřená —
často jsem viděl i mrtvá těla známých.

Až přišla mladá, půvabná pracovnice —
řemeslo příšerné hned bylo veselejší.
Figurky změnily pole mé šachovnice,
a po pár měsících byli jsme nejmilejší.

Však city její ke mně nebyly z nejryzejších,
jenom samota ji po rozchodu tížila a chtíč.
A nejsem opravdu člověk z nejmoudřejších,
já vzdušné zámky už si stavil — a srdce otevíral klíč.

A marně tajně snil ve skrytu tichém
o další s nimi té zvláštní spolupráci.
Oni však city mé k ní nazvali hříchem —
no, dnes už vím, že věřící jsou tací.

Odbornou pomoc psali, že mám vyhledat,
a taky výpověď přišla mi, do mého prázdna.
Nelze už dnes ani na mrtvé se spoléhat —
vyhodili mě jako starého, trapného blázna.

Pět let temného období tak skončilo,
a city její, myslím, už dávno má někdo jiný.
Těch mrtvých opravdu nespočet bylo —
mně ze snů tak alespoň zmizely děsivé stíny.

Už vím, co budoucnost mi tím vlastně věstí,
a proč propustili mě s takovou vehemencí —
ji totiž někde jinde a s jiným čeká štěstí,
a o mně jim tam řekla, že chci ke konkurenci.

Stačilo jenom pochopit, že má touha po ní
nebyla důsledkem nějakého rozmaru.
Miloval jsem ji, chtěl šťastný život pro ni —
ne, tohle by nebyl další z mých nezdarů.