Řezničina

Píše mi po nocích jakési zmatené zprávy,

jak nefunguje vztah jí s novým mužem.

Asi jí nedošlo, že nejsem na rady ten pravý,

a po sedmi letech já nic jí nejsem dlužen.

Žádosti o pomoc já lidem neodmítám,

tak ona dočkala se u mě nutné audience.

Při rozhovoru však já, vzteklou myslí zmítán,

poslouchám ufňukané jen náznaky dekadence.

Těch sedm dlouhých let my spolu prorůstali,

já marně obrušoval své srdce dohladka.

Teď klidně plačte, všichni pozůstalí —

těch sedm roků totiž už visí na jatkách.

Ne, nic jsem neudělal, nebyla v tom jiná,

to ty jsi, bývalá má lásko, ten důvod zavdala.

Tak se teď nediv, když přišla řezničina,

co naše srostlá těla sekerou rozťala.

A tak si naposled masem nacpěte břicha,

na hácích odděleně ho, myslím, visí dosti.

A kritici, vážení, prosím — vy buďte zticha,

na jatkách čekají vás do běla ožrané kosti.