Úhel větru

Ale prosím tebe
už nenatrháš
ze vzpomínek
květy slunečnic –
jen se podívej
jsi unaven
a nechceš nic víc
než vysnít se z vědomí
a stát se lehkým
jako dubnové šero

je už pozdě mlátit
hlavou proti proudu
příliš pozdě na to
vysekat z mramoru
potenciál rozpouštěný
pod stolem barů
v klínech, které se
mihly pod tvým oknem
a v kouři, který ukradl
tvůj poslední obrys světla

v jednu chvíli jsi byl
předurčen k velkým věcem
velkým jako moudrost hvězd
alespoň
to sis myslel

a dnes – dnes na tebe
světlo lamp dopadá
pod stejným úhlem
který tě kdysi
činil výjimečným
úhlem, kterým se dnes
vrháš proti větru
větru, který
je ti tolik podobný
větru, který
ve své zapšklosti
nenávidíš stejně
jako sám sebe