Křik, který bolí - hlas, který chrání

Babí křičí: „Jste nevděčné,  

nikdy nic nedokážete,  

ničeho si nevážíte a vše zničíte!“  

Slova padají tvrdě,  

Anička se třese, Terezka se dívá do země.

 

„Proč jste tak hloupé?  

Nikdo vás nebude mít rád,  

jestli se takhle budete chovat!“  

Její hlas je ostrý,  

strach se vkrádá do jejich srdcí.

 

Stojím mezi nimi a ní,  

říkám tiše: „To není pravda,  

jste dobré, jste milované.“  

Objímám je, aby věděly,  

že mají místo, kde je bezpečno.

 

Babí dál hází výčitky,  

její hněv plní místnost,  

ale bráním jejich klid,  

aby věděly, že nejsou samy,  

že jejich hodnota není určována křikem.  

 

Když se jejich oči zalijí slzami,  

utírám je dlaní,  

šeptám: „Jste moje statečné holčičky,  

nikdy vás nenechám padnout do temnoty jejích slov.