ojediněle...

Šlape mi na paty

má vlastní minulost

ve formě okovaných bot

a zdí, které jsem si před tebou

(s křížkem po vlastním funuse)

zahanbeně vystavěla

 

Jsi už dávno pryč,

smyl tě čas, ale nejen on;

také mého srdce,

z jeho vlastní hroudnaté země

pracně vyhrabané

uvědomění,

a tak jsem v závěru nalezla to,

po čem jsem se tak dlouho 

bezradně pídila –

pochopení toho, jak se věci

asi zhruba měly,

ale taktéž 

jsem v prachu země

v prachu sebe

nalezla odpuštění,

především pro sebe

(možná tam zbylo i nějaké pro jiného)

 

Milý Uničove!

Nejmilejší krajiny

v jeho okolí...

Otiskly jste se mi

tam, nalevo do prsou,

mám vás stále

tam -- však vy víte...

 

Srdce to přečkalo,

je stále tady

(místy si vzpomíná, však víš...

jak sis ze mne utahoval 

pro to, když jsi mě 

kdysi dávno slyšel říkat:

„Lidé se přeci nerozcházejí 

kvůli těm pěkným věcem.“

...podruhé už jsem ti to neříkala)

 

Navíc, koneckonců,

kolikrát z toho, když jsem mluvila

(to těch zdí ještě nebylo tolik...),

jsi mě skutečně slyšel?...

Ale já vím: jakou má cenu

cokoli vyčítat stínu z minulosti?

Dal jsi do toho,

cos mohl – a to, co z toho

vzešlo za rovná se, je vina

nás obou...

 

Inu, jak se tak dívám zpět –

děkuji. Za ty nejkrásnější chvíle i za ty

zcela všední – ty byly vlastně 

ze všech nejdražší...

A to ostatní --

nechť mě naučí

co nejlépe žít. 

*srpen 2024