Černé údolí

Jsme poháněni špatným věkem.
Když přijdu do světnic, kde není úsměvu,
jež bere mé zkrouhlé dlaně
z očí, které pláčou, bránit se nesvedu.

Tvá slova jsou útěchou a dobrým pánem,
tiché počasí už ztratilo barvu a smysl,
něžné věty jako nit pletou se kardiganem,
naše slova zdraví se, těší je ten přístup.

Už nevrátím se do černého údolí,
Kde havrani klovou z nás maso života.
Pamatuji, když máma zpívala - to zabolí.
„Tati, pohladíš mě, nebo přijde němota?“

Zvonek už nepíše ze zvyku tvé jméno.
Vzal ti ho snad vládce pro svou blaženost?
„Mami, podíváš se?“ Mně je to jedno.
Shodíš mě z útesu za mou upřímnost?