Tečka.

Jediný, kdo má moc nade mnou
jsem já – to konečně cítím.
Proto je krásné býti tajemnou
i když lampu před sebou rozsvítím.

Rychle se zamiluji, to je můj zvyk
má hlava pak silně blouzní.
Dávám své srdce, je to jen zlozvyk
a v tom se mi svět vždy zúží.

Měla jsi nade mnou moc
a já ti v ní dávala hlas
četla jsi mě dřív, ale je to nemoc
a já se v tom ztrácela zas.

Je čas udělat tečku za tím,
světlo držím ve své dlani.
Co bylo, zůstává v paměti,
ale dál už tem v sobě nenacházím.

Nechci vedle mě tebe,
už jsi pryč, takhle to zapadá.
Myslím teď pouze na sebe
a tohle už mi nikdo nevezme zas.

Ale ráda bych ti řekla děkuji,
byla jsi mi velkou oporou.
A proto tuhle kapitolu pomalu scrolluji
tak stávám se bytostí odolnou.

Opravdu jsem ráda, za to všechno
nyní se cítím jako jiný člověk.
Nic nebude znovu spaseno
a přesto cítím hluboký vděk.