Pandemonium

Bojím se v tomto světě,

rozřezaném krvelačnými glosami.

Krev mi z prstu teče jak hnis,

opařená puchem masek,

jež požírají duše dětí.

 

Co jste to za zvířata?

ptám se

a škrábu výraz z tváře -

ten, který i v nejčernějším snu zří

a krade mou čistotu.

 

Mám přimět tupé davy,

aby pochopily

a začaly jednat?

 

Kráčím šílenstvím po dláždění.

Uctívají i štěkající psy.

Div nedostanu kamenem do huby.

Shůry se směje vládce

a já sotva cítím sen,

jsem slovy snad svatokrádce?

 

Pruhovaná košile.

Vyvrženec pekla.

Neštěstí společnosti.

 

Ještě vidím.

Ještě slyším.

Ještě cítím,

 

jak totemy smrti tančí kolem krbu

a na řeznické desce

praskají kosti vejpůl.

 

Deviantní hry.

 

Zrůdy své činy maskují sličností.

Zrak klouže po šifrovaných spisech.

Je to pro vás zábava?

Podělaná fikce?

 

Přísliby se množí.

Vy sedíte

a sledujete, sledujete,

jak se lidské maso

mele mlýnkem trhu.

 

Otrokářský křeček

v kole běhu.

 

Jsem nasraná.

Přesto jsem člověk čisté mysli.

 

Ciferník škubne.

Prohne se.

 

A z proslulého Netflixu

zbyde jen hlína mísy.

 

Díváme se na život.

Díváme se na sebe.

 

Z koláče nakonec zůstane

jen špetka.

Opravdu jen špetka

agonie.

 

Až si pro nás přijdou,

pochopíme,

že každá ruka predátora

máčí prsty v slizu zmije.