lampář

 

Rozkročené skvrny keřů lemovaly baptistickou oblohu

černé ubývalo

nevím kdy mne začaly hřát tvé ruce

obraz byl ucelený plátno zasychalo

možná spodní roh s potokem

pořád se nechtěl zastavit ta voda zurčela

stál pod ním kýbl s hadrou

a louže se rozlévala dál

chyběly vodoměrky

ty co drží nad hladinou slunce

 

nevím kdy jsem tě opustila ale všechno už tu jednou bylo

v kulisách mozku dítě prosvítilo baterkou tmu

pak všechno smylo školní houbou na tabuli

po nebi pluly černobílé šmouhy

a dítě se smálo

zastavilo otočením vodovodního kohoutku potok

naházelo do něj ryby

do mělčiny

houbičky

každá z nich má nožku

zkroucenou orgasmem

pokrčeného mušelínu

mezi větrným kohoutem a nebem

vygumují slovem hlínu

 

náhle obnažená zem

nasáknutá k prasknutí pláčem války

i tím mým

kroky živých se křižují s mrtvými

kdo z nich vlastně jsem?

 

někde v dálce hřmí

je únor

míjíme se

u nor s plynovou lampou

rozkvetly vlčí máky

s tesáky

na rozsápaných papírových ubrouscích od večeře

nezpůsobně držené příbory

 

mech taky