Zatmění

A slova, slova.

Slova jen.

Napučela v ústech.

Převalím je jazykem.

Kosi je klovou.

Klovou v každém slově.

Místo teplých dlaní

v hrudníku jen trny.

Žádné obejmutí.

~

Jsem kluk,

co pouští své draky

uvnitř ptačí bouře.

Křídla rvou oblohu.

Provázek řeže a cuká.

Jen bolesti víc.

Bolesti nesu víc.

~

A slova, slova.

Slova jen.

Zahořkly verše.

Měsíc je srpem

posečený sen.

Stín po nebi

vleče zatmění.

~

Bosé léto šlape,

šlape po dešti,

šťovík je trpký,

stébla voní víc.

Tráva je stejná.

Stejná jako tehdy.

Jen bolesti víc.

Bolesti nesu víc.

~

Slunce pálí.

Pálí do očí.

Vzpomínky bolí.

Bolí nejvíc.

~

Znám místo,

kde stále prší.

Slova jak kameny

padají do vody.

Rozbíhají kruhy.

~

Ptám se,

kdo z nás víc tonul,

když nás držel

vlastní strach.

Co když hráz

nevydrží?

Co nás ještě drží?

~

V samotě se topím.

Topím —

Nechci se utopit

sám.

V tom dešti,

co mi prší z očí.