Kalamář si dnes nad ránem dal dvojitou kávu a dobře udělal. Mezi čtyřiapadesáti včerejšími příspěvky se totiž skrývalo několik opravdových překvapení. Chce to jen vědět, kde hledat.

Nejvíc mě zastavilo Jaro od IkkarisKa. Tohle není žádná pohlednice s rozkvetlou třešní – tohle je báseň, která vás chytí za límec. "natřikrát bezzuběsežvýkané ráno / zdravím tě Slunce v meruňkovém kombiné" a pak přijde "malá mořská víla říkám si / jsem malá mořská víla / co krok to dýka co krok to smrt mých chodidel." Jazyk se tu doslova přelamuje sám přes sebe, slova srůstají, rytmus kulhá záměrně a krásně. Tohle je psaní, které si nedělá starosti s tím, jestli mu rozumíte hned – a právě proto funguje.

Co přináší vítr od Olafa nabízí jiný druh překvapení. Básník nám jednou větou přivede k pražskému stavení znavěného beduína v pocuchaném džellabáji, protože noční déšť smyl saharský písek z kapot aut až sem. "Stopy kopyt velbloudů v blátě u remízku kousek u Prahy" – a chtěl čaj, který tu k mání není. Taková věta se nerodí každý den. Je to miniatura, ale má v sobě celý svět.

A pak je tu Mami od Kakofonie osudu. Krátká, opakující se, naléhavá jako klepaní na dveře, za kterými nikdo neodpovídá. "vymaž moje vzpomínky / a krev na podlaze / smaž to a zkusíme to znova." Tahle báseň neozdobuje bolest, neobaluje ji do metafor. Říká věci rovnou a právě proto bije jako pěst.

Z prózy stojí za pozornost Oltář zlomených duší od Paliče – temná fantasy s prologem, který umí navodit atmosféru: spáleniště, dva muži v bezvědomí u říčky, ticho bez ptáků i hmyzu. Začátek, který slibuje víc než jen žánrovou rutinu. A ze světa lehčí nálady pak Prostě dobrej pocit od Avatarky7777, kde autorka krmí šneky banánem a jablíčkem a řeší, jestli má věřit radám chovatelů. Drobná, upřímná, nečekaně rozkošná věc – důkaz, že poezie nemusí být vždy vážná, aby fungovala.

Zbytek dnešní úrody tvoří dalších skoro padesát básní a povídek – vzpomínky, jaro v různých podobách, první kapitoly románů i filozofické úvahy. Všechno je tam, stačí se ponořit.