Když jsem dnes ráno procházel včerejší úlovek, musel jsem si udělat dvojitou kávu. Pětapadesát děl za jediný den a hned několik z nich stojí za to, abyste odložili, co právě děláte. Začnu od konce války, protože Čokoláda od Souputníka je přesně ten typ prózy, kvůli které tu jsem. Seržant McColish, "zavšivení důstojníci, zavšivená válka" — tohle není válečná literatura z učebnice, tohle jsou živí lidé v blátě roku 1945. Příběh graduje nenápadně, bez fanfár, až k momentu, který vás tiše praští.

Kdo má rád poezii s ostřejšími zuby, toho čeká Roh hojnosti (Horská bouda) od JiSo — variace na slavnou Hotel California, která ale nestojí ve stínu originálu. Přízrak u baru, kráska s děsem v očích a vrátný, který se culí: "smíš se kdykoliv odhlásit, však nesmíš odejít." Napětí drží až do posledního verše, přátelé.

A pak jsou tu básně, které vás pohladí jinak. Svým způsobem od Symbolic je intimní vyznání plné obrazů, které vás zastaví — "tvá ústa jako ústava" nebo papír, který "se zbaběle bál mých tahů". Končí gestem tak prostým, až je to geniální. Ranní hory od hanuš_22 zase tichounce navrhují: co kdybychom ze sebe nechali být jen "malou součást krajiny hor"? Závěrečný verš mi ještě chvíli zní v hlavě.

Nakonec — klobouk dolů před karolinakarol a její Sobotou spiklenců. Celá báseň jen ze slov na "s" a přitom to nečtete jako jazykový výkon, ale jako báseň. "Studený satan sípá sesazený" — zkuste to říct třikrát za sebou. A dalších 46 básní a próz na vás čeká schovaných ve včerejším archivu.

Moudro dne: Formální omezení v literatuře jsou jako dieta — většina lidí u nich trpí, ale jednou za čas z nich vzejde něco překvapivě chutného.