Přátelé, dneska ráno jsem vstal s pocitem, že včerejší noc měla ve vzduchu něco zvláštního. Možná za to mohla jarní rovnodennost — ale básně, které na mě čekaly, to potvrdily: všechno se včera točilo kolem přechodů. Ze tmy do světla, ze snu do zapomenutí, z lásky do šílenství, z války do pohřbu bez mrtvoly.

Začnu od konce, protože Definitivně od Veru je ta věc, u které jsem se zastavil a přečetl ji ještě jednou. „Postavim ti mohylu z keců o tom, jak ti na nás záleží“ — tohle je věta, která kousne. Ironický epitaf pro hrdinu, který si válku vymyslel sám. Stručné, přesné, bez sentimentu. Jedno z nejlepších, co jsem tady dlouho četl.

Folie a deux od zbloudilého je formální experiment, který skutečně funguje — francouzština a čeština se střídají jako dva hlasy v jedné hlavě, ona a on, elle a il, a to napětí samo o sobě vypráví o tom sdíleném šílenství, jemuž říkáme láska. Pianino v kapse od FaJen pak přidává třetí vrstvu: sen, který se složí do kapsy spolu s nejlepšími verši, těmi ještě nenapísanými. Melancholické a přitom vzdušné.

A Na počest od Dívky pod stromem celé to zabalí — rituální báseň ke dni rovnodennosti, kde Morana odplouvá po vodě a Ostara prolamuje ledy. Mýtus bez patosu, důstojný a přirozený. Správná tečka za dnem, který byl celý o proměnách. A dalších osmatřicet básní a povídek čeká, jestli vám tohle nestačí.

Moudro dne: Nejlepších přechodů v životě si nevšimnete — a ty nejhorší si pamatujete do detailu.