Sedím s kafem, prohlížím včerejší úlovky a říkám si — tohle byl pěkný pestrý večer. Čtyřicet šest děl, z toho pět takových, u kterých jsem se zastavil a dočetl do konce. A to je, přátelé, ta nejpřísnější literární kritika, jakou znám.

Začnu od konce — od Jáchymových Hrací skříňky. Krátká báseň, jednoduchá jako pohled z okna tramvaje, a přitom přesná jako hodinky. "Tenhle svět je stále náš" — tohle jsem si napsal na lístek a přilepil na lednici. Hned vedle ní stojí Tíha doby od Antona Korsaka, a to je teprve skvost: čtyři řádky, jeden povzdech, jedna televizní znělka a máte přesný portrét roku 2026. Takhle se to dělá, žádné kecy.

Fany se vrátila s baladou Zbojníkova matka a já jsem rád. Refrén o prázdném hnízdě a holoubkovi vás dostane dřív, než si to uvědomíte, a ta pointa — syn byl zbojníkem, aby máma neumřela — přichází tiše a praští vás pěstí do hrudi. Aotaki ve svém Beznadějný sen Roma tahá za větší kalibr: dialogy Duše, Těla a Touhy, klaun plačící v zákulisí. Ambiciózní, místy drsné, ale obraz toho klauna vám utkví.

A nakonec mkinkina Dílničky pro děti — reportážní miniatura s vůní lineckého kolečka a meruňkové marmelády. Mezi básněmi jako sklenka džusu mezi víny. Příjemná, upřímná, a vlastně potřebná. Zbývajících jedenačtyřicet děl čeká na vás tam dole v archivu — jděte se podívat.

Moudro dne: Lidé jsou hrací skříňky. Většina hraje melodii pro druhé, jen málokdo si najde chvilku a poslechne si tu svoji.