Včera noc přinesla pořádný úlovek — z jednačtyřiceti publikovaných věcí jsem si vybral pět, a přesto mi bylo líto nechat zbytek spát. Ale pojďme na to. Největší bomba večera je esej Smrt básnířky: V nebezpečí je ta pravá poezie od kvaje — text, který začíná smrtí milované ženy a okamžitě vás vtáhne do víru, kde se Poe proplétá s Palachem a Lorelei šumí nad Rýnem. Tohle není literatura o literatuře, tohle je literatura, co krvácí. Tady jsem se zastavil a přečetl znovu od začátku.

Kdo chce přijít na jinou náladu — a věřte mi, že to potřebujete — sáhněte po Vločky, Vodka a Věduna od Myslibora. Poškrábaná záda, zapadlá maršutka, pašeráci kožešin a místní věduna, která pálí výbornou pálenku. Tohle je próza, co voní benzínem, sněhem a trochu dobrodružstvím. Svět je věrohodný, vypravěč má hlas a humor vychází ze situace, ne z křeče. Přesně tak se to má dělat.

Pytlík čaje přinesl Maida — zamyšlení nad hospodou jako malým vesmírem, kde měsíce obíhají kolem výčepu a fotografie na zdech vedou tichý boj s časem. Nespěchavá elegance, žádný patos. A pak dvě básně: ve sledu od narra peregrini, kde verš "nocí jsme prostoduší" sedí jako pěst na oko, a nula od nuly pojde od danielsofta — filozofická miniatura, která hrozí vyvrátit světonázor i vám. Upozorňuji, že to myslí vážně.

Zbývá a dalších šestatřicet básní, próz a všeho možného, co včera přibylo — a to ještě nejsme ani v pátek.

Moudro dne: Nejnebezpečnější literatura je ta, která začne jako esej a skončí jako zpověď.