ChatGPT | Předtím bylo líp než teď!

Když se ráno probudím, koutkem oka zahlédnu cosi na nočním stolku. Promnu si oči a zjišťuji, že je to obálka. Hodně stará obálka. Nechápavě na ni zírám a všimnu si, že na ní stojí mé jméno. Mé celé jméno, napsané rukopisem, který nepoznávám – jakoby někdo použil staré pero, co se musí namáčet do inkoustu. Lehce mě zamrazí v zádech. Je to nějaký blbý vtip, nebo snad ještě spím?

No co, otevřu ji, vždyť co by se mohlo stát. Trhnu okrajem obálky a z té se zapráší, jako by někde ležela celá staletí. Uvnitř je jenom dopis – žádné peníze, žádný klíč od trezoru, jen obyčejný papír. Rozložím ho a zírám na jedinou větu napsanou stejným rukopisem:

„Za 24 hodin se stane něco, co změní tvůj život. Buď připraven.“

A nic víc. Otáčím papír, koukám proti světlu – prostě jen tahle věta. Sedím na posteli, nohy na zemi, a hlavou mi víří myšlenky. Co to znamená? Že by konec světa? To mě napadne jako první, typicky lidská katastrofická představa. Nebo se stane něco příjemného? Spousta otázek a žádná odpověď. Sedím, čas plyne a mně začne kručet v žaludku.

Tak ať se děje, co se děje, najím se alespoň.

U stolu snídám a upíjím čaj, před sebou pořád ten divný dopis a obálku. Přemýšlím, kdo by si mohl dát tolik práce, aby si ze mě vystřelil a takhle propracovaně. Ale nikdo mě nenapadá. V hlavě mi běhají myšlenky o sto šest. Kdo, proč a co se vlastně stane? Zmatek myšlenek mě donutí vyrazit ven – třeba mě napadne něco užitečného.

Venku se zdá všechno v pořádku. Pes očurává hydrant, sousedi se zas hádají a paní Nováková zase předstírá stříhání živého plotu, aby zachytila každé slovo hádky. Zavolám kolegovi, zajdeme na pokec do bistra, protože potřebuji někomu ukázat tuhle záhadu. Ať na to nejsem sám.

V bistru kolega nevěřícně zírá na obálku stejně jako zíral předtím já. Vidím mu na očích, že on v tom nejede. Znám ho dlouhá léta – sice mě už párkrát snažil nachytat, ale vždycky jsem ho prokoukl. Tentokrát to není on. Rozloučíme se, já mířím domů a přemýšlení mi dává pořádně zabrat.

Obálku položím doma na stůl a unavený myšlenkami usnu na lehátku na terase. Probudím se asi za pět hodin, slunečník mi naštěstí ještě dává stín. Náhle mě napadne děsivá myšlenka: od kdy se vlastně počítá těch 24 hodin? Od otevření dopisu, nebo od půlnoci? Přepadne mě panika a začnu chaoticky těkat očima.

V tom zazvoní zvonek a já ztuhnu na místě, krev by se ve mně nedořezal. Když se zvonek ozve podruhé, dopotácím se ke dveřím a roztřeseně je otevírám. Stojí tam jen kluk od sousedů – kopnul si míč do mojí zahrady. Mlčky kývnu a on rychle proběhne na terasu a zpátky. Když zabouchnu dveře, konečně se nadechnu, ale panika jen stoupá. Proklínám ráno, kdy jsem obálku otevřel.

„Když nevíš, kdy to přijde, lepší umřít hned,” prolétne mi hlavou. Sednu si zpátky k nočnímu stolku a doufám, že se probudím ze zlého snu. Jenže je to horší – na stolku leží další obálka, úplně stejná jako ta první.

Zhroutím se k zemi, nejspíš jsem omdlel. Když se proberu, jsem celý rozlámaný a bolí mě hlava. Venku se už stmívá, hodinky ukazují po osmé večer. Obálka pořád leží na stole, přesně tam, kde jsem ji nechal. To musel být ten kluk od sousedů ale pak si uvědomím, že jsem ho sledoval celou dobu.

V zoufalství otevřu i druhou obálku. Dopis uvnitř nese jinou zprávu:

„O půlnoci buď doma. Přijedeme si pro tebe, ničeho se neboj.“

Znovu omdlím. Když se probudím, nade mnou se sklání dvě usmívající se tváře, které vůbec neznám. Nemohu se ani hnout.

„Konečně jsme tě našli. Můžeš se s námi vrátit domů,“ řekne klidně jedna z tváří.

A já zase omdlím.

Další probuzení už zvládám líp. Smířeně se posadím a pořádně si je prohlédnu. Usmívající se žena a muž, který se culí jako sluníčka. Muž mě zve do kuchyně na kafe. Zcela rezignovaně vstanu, dopotácím se ke stolu a usrkávám kávu. Muž přede mě položí zvláštní box a začne vyprávět.

Nevěřím vlastním uším. Ti dva jsou moji rodiče – kdysi mě nešťastnou náhodou ztratili. A mohl za to ten box. Je to stroj času. Jako dítě jsem k němu přišel příliš blízko a zmizel jsem v čase. Stroj se resetoval a nikdo netušil, kam mě poslal. Moji rodiče pracují v minulosti na projektu cestování časem. Nemohli se vrátit zpět do mého dětství, ale nikdy to nevzdali.

„Ty obálky jsme rozesílali napříč časem. Když jsi ji otevřel, narušila se časová kontinuita, a tak jsme tě mohli zaměřit. Jsi náš ztracený syn,“ řekl muž tiše.
Zíral jsem na ně s otevřenou pusou a nezmohl se ani na slovo.

Tohle je jen začátek a bude to pokračovat!