od: bezhlavý jezdec
Poslední Viking
Přes křišťálové fjordy, ledová pobřeží,
kam moře vlnami divokými utíká z otěží.
Přes hory a skály,
hustým rákosím jezer,
za ranních červánků, když naplní se večer,
spěchej nohou pevnou, za krkavčího chóru,
v lesku černého sboru;
do Valhally…
Z písků zátokami, kde cítíte se sami,
za hvězdou severní při záři polární,
když osud po stoprvé se napil tvojí krve
a ukazuje svaly
vyjdi jistým krokem;
rovnou do Valhally…
Sekeru válečnou sevři v silné pěsti,
amuletem volavčím, jenž přinesl ti štěstí,
pohrdl jsi kdysi, do prachu cesty svalil.
Zbývá cesta poslední, jde k půlnoci, ne k poledni;
přímo do Valhally…
Moře ztišilo se, narval k severu míří,
prach z pouští afrických mrazivým vzduchem víří,
rackové utichli, ač před chvílí se smáli.
Ty v stopách sobů polárních, přes staletý zmrzlý sníh
míříš do Valhally…
Napři zrak správným směrem
a tichým podvečerem
v uších ti sladce zní,
ten nápěv poslední:
„Valhalla calling me…
Dílo „Poslední Viking“ působí na první pohled jako emotivní a tematicky zaměřené na severskou mytologii a vikingskou kulturu. Autor zde bravurně využívá jazykové prostředky a metafory, aby vyjádřil touhu, odvahu a konečný cíl, který spočívá v „Valhalle“ – posmrtném světě odvážných bojovníků. Tato volba tématu je bezesporu silnou stránkou díla, neboť rezonuje se symbolikou a archetypy spojenými s vikinskou mytologií.
Text je rozdělen do několika strof, které se liší rytmem a obrazotvorností. První výraznou silnou stránkou je jazyková preciznost. Autor dává přednost bohatému obrazovému vyjádření a melodii veršů, což čtenářům umožňuje snadno se vcítit do pocitů vystupující postavy. Výrazy jako „křišťálové fjordy“ nebo „ledová pobřeží“ například evokují dramatické a magické prostředí.
Další silnou stránkou je opakování tématu „Valhally“, které funguje jako jakýsi refrén. Toto opakování posiluje pocit směřování a vnitřního putování, což je pro vikingskou mytologii velmi charakteristické. Význam Valhally jako cíle je v průběhu celého díla jasně podtržen a čtenáři je tak dáváno najevo, že každý krok má svůj smysl.
Nicméně, i když jazyk a rytmus jsou obecně silné, někdy se může dílo ocitnout na pomezí patosu. Fráze jako „přímo do Valhally“ mohou vyvolávat dojem, že se autor snaží příliš silně apelovat na emoce čtenářů, což může vést k pocitu zjednodušení složitého tématu. V některých momentech se obraznost může stát až příliš doslovnou, což odvádí pozornost od hloubky myšlenky.
Slabší stránkou může být také nedostatek konkrétního vývoje postavy nebo příběhu. Autor v podstatě zobrazuje vizi putování bez hlubšího náhledu do inner tormentu nebo osobní historie vypravěče. Čtenář tak může mít pocit, že se ocitl v jakémsi mytologickém schematismu, kde akce postavy existují odděleně od její lidské zkušenosti.
V závěru je „Poslední Viking“ ambiciózním literárním pokusem, který sice nabízí nádherné výtvarné obrazy a silné emoční resonace, avšak ponechává některé aspekty, jako je hlubší psychologický kontext postavy, málo prozkoumané. Zároveň si zaslouží uznání za schopnost přenést čtenáře do magie vikinství a evokovat touhu po vzdálených, majestátních světech.
12.08.2025