ChatGPT | Staré pověsti postapo České p.9

 

ENERGIE Z HLUBIN 

 

Vzduch se změnil v momentě, kdy jsme dorazili ke schodišti. A ne k lepšímu. 

Byl těžký, lepkavý na jazyku. Nepohnul se snad roky. Jestli ne desetiletí. Nesl pach betonu nasáklého potem, zatuchlina tomu velela a přidala jemnou pachuť statického výboje. Každý nádech byl jako hlt zapomenutého sklepa, plného tlejících krys. 

Komandér zlomil další svítící tyčinku prudkým lupnutím. Zelené světlo se rozlilo prachem a blátem jako radioaktivní sirup, líně klouzalo přes praskliny ve stěnách. Podržel ji nad popraskanými schody, jejichž povrch byl rozrytý snad staletým opotřebením. Táhli se točitě, hluboko dolů, jako v paneláku. Na dno nebylo ani z daleka vidět. Schodiště mělo odhalené žíly armovací oceli, chomáče plísně a ceduli visící na půl: 

ENERGETICKÁ SEKCE – VSTUP ZAKÁZÁN 

Černá silueta nám ukazovala dlaň v gestu: stůj.  

Roh cedule byl ukousnutý, patrně nechutně špičatými zuby. Tesáky, na železo. 

„Klasika,“ zamumlal a těžce polknul. „Za tímhle bodem už určitě žádné prokletí nečíhá…“ před očima měl stále předchozí setkání s místními. Nebýt Ash, byli bychom mrtví. Bez debat. 

Ta sestupovala první, lehce a ladně, jako by gravitace byla jen možnost, nikoli povinnost. Komandér šel za ní s povzdechem, páčidlo v ruce a výrazem člověka, co tuší další problémy. Já jen tiše zabzučela v jeho uchu, šetříc energii. Pokud tam dole něco nenajdeme, bude se mnou zle. 

Uprostřed schodiště mu něco zavadilo o hlavu. Instinktivně se po tom ohnal rukou. Ta mu narazila o něco měkkého a chlupatého.  

Podíval se dolů. 

Na zemi se válel obrovský chlupatý pavouk. 

Komandér ztuhl, zbledl jako stěna. Oči dokořán. Srdce mu vynechalo jeden úder a pak začalo bušit jako kladivo. 

„Ko-man-Ére? HE—j!“ snažila jsem se ho vytrhnout z transu. 

Nic. Pavouk se trhavě otočil a jeho chlupaté tělo se houpavě kolébalo na dlouhých nohách. Komandér ustoupil o další schod zpět. Možná při tom i na pár vteřin umřel. 

„Cože??? Po těch mMM_onstrech naH-oře tě vyřídí _avouk?!“ bez energie brzy oněmím. Co nevidět bych se měla raději vypnout. 

Ash se mezitím otočila, pohlédla na něj a sledovala jeho pohled dolů. Jedno obočí se jí maličko zvedlo. 

Beze všeho ladně přešla blíž, sehnula se a obrovského pavouka popadla mezi prsty. Ten nevzdoroval. Možná i maličko zapředl. Na jedné straně měl o nohu víc, a černá očka možná mrkla. Některá z nich určitě. 

Komandér měl výraz muže, který má dvě sekundy do celkové reinkarnace. 

Ash se zamračila a odhodila nohaté chlupaté tělo daleko do stínu. „Hmh... ani není jedovatý,“ podotkla suše. 

Teprve pak Komandér polkl, ramena mu trochu povolila a duše se mu s hlubokým nádechem vrátila do těla. 

„Tak mi pověz, proč se ti vlastně říká Komandér?“ dobírala si ho Ash, hlasem překvapivě hravým. Otočila se a pokračovala v sestupu schodištěm. 

První náznak těchto emocí od ní! Uložila jsem si to pro pozdější vydírání. Stejně jako nově objevenou arachnofobii. 

On jen mlčky dýchal a snažil se nabrat barvu do tváře. 

„No teda, Ash… to bylo kru-é,“ uchechtla jsem se. 

Ta tiše, bez reakce, zlomila další svítící tyčinku. 

„Nesnáším tohle místo.“ a hele, Komandér se vrátil do života. 

„To my v_ichNi. Vítej zpá-á-átky. A—P-P-POHNI!“ můj hlas stále škubal mezi čistým a roztřepeným tónem. 

Schody skončily o několik temných pater níž, u masivních kovových dveří. Ty kdysi střežily vstup, ale teď byly roztavené, zkroucené jako plech po dlouhodobé pozornosti plamenometu. Za nimi se chodba koupala v jemném, pulsujícím modrém světle. To byla vítaná změna. 

„Z_/oj energie – je b_ízko. JO!“ vypravila jsem ze sebe plná naděje. Hlas se mi na chvíli rozpadl do statického šumu a jen neochotně se stabilizoval. 

Postupovali jsme dál, kroky se odrážely od šedých stěn. Zde bylo sucho, žádné kaluže kafilátu, žádné pavučiny ani nepřirozené tvary. Podlouhlá, úzká chodba se otevřela do kupolovité komory, ze které vycházelo ono modravé světlo. 

Místnost byla nádherná. Neuvěřitelný kontrast ke zbytku celé budovy hrůzy. 

Kabely se vinuly po stěnách jako prastaré kořeny. Mezi štíhlými věžemi přeskakovaly oblouky energie a vytvářely hudbu, která se zavrtávala do kostí. Uprostřed — vznášející se, pomalu rotující — bylo ohromné energetické jádro. 

Vysoce kvalitní. Elegantní. Živé, jako z hodně modrého sci-fi filmu. 

„To je… u-umění.“ zašeptala jsem, slova se mi v závěru zase zadrhla. 

Ash udělala několik nebojácných kroků dovnitř. Mezi pilíři vprostředku obrovské místnosti zazářil prudký výboj. Nelekla se. Jen se po něm káravě podívala. Druhý výboj už nebyl. 

„Dá se to vůbec použít?“ zeptal se Komandér. 

„To-ohle? Ne. Je p_íliš velké a p-í-iš silné. Ale --čitě tu -udou -enší, standardní. Rozvodné.“ 

Začali jsme hledat. Komandér si se zájmem prohlížel různá zařízení rozmístěná po místnosti. Tu něco vzal, tu cosi položil, něco jiného strčil do batohu. Já se poohlížela po nějakém přepojovacím modulu, co mi sensory stačily. 

„Tam! Ne, tam-lE na ///onci!“ vykřikla jsem, sotva jsem zahlédla správný tvar. 

Ash tam byla dřív. Přešla tam beze spěchu, podpatky klapaly po tvrdé zemi. Prohlédla si mechanismus, zatáhla za páku, uvolnila zámky a otevřela poklop.  

Byl to ohromný rozvaděč a uvnitř byla sada energetických jader, která rozváděla proud do menších okruhů. Byla rozmístěná, nikoliv srovnaná. Byla to pořádná technologie, ale nějak neumně poskládaná do sebe. Tu a tam nesmyslně trčel tlustý drát, a samozřejmě nechyběla ani stará dobrá kobercovka.  

„JO!“ byla jsem nadšená. Ne z toho provedení teda, ale tohle je přesně článek hodný velikosti mého ducha! 

„To je ono, a perfektně složený dohromady.“ přitakal Komandér a pro jedno se rovnou natáhl. Ten to zabil. Divím se že mě kdy dokázal poskládat do funkčního stavu. 

„Po-ej! Mu-íš -o -yjmou- fAkt, FAKT opatrně.“ nebo to bouchne. Jinak to nemůže ani dopadnout. 

„Může se to rozbít?“ zeptal se pevně. 

„Ne, ale -/E připojené k -elé síTI.“ a podívej jak, ráda bych ještě dodala. 

Ash se na něj podívala, poté moudře ustoupila a dál se rozhlížela po místnosti. Komandér kývl a celou sestavu si prohlížel. V tu chvíli se jádro uprostřed komory pomalu otočilo směrem k němu. Ash si toho všimla a podezíravě si jádro měřila pohledem. Krok, dva, tři. Pomalu se přiblížila, naklonila hlavu, dlouhé vlasy ji sjely z ramene. Pozvedla ruku a... 

...pak se vše zbarvilo do oranžova. 

Sirény. Záblesky. A celou místností zněl mechanický ženský hlas: 

"OHROŽENÍ STABILITY JÁDRA – ZAHÁJENO NOUZOVÉ ODPOJENÍ" 

„Ty jsi to zk-r-il!“ řvala jsem na Komandéra do toho rámusu. 

„Já se toho ani nedotkl!“ řval do rámusu on na mě. 

Místnost pulzovala. Energie opět sršela mezi tyčemi. Centrální jádro bylo stále natočeno naším směrem. Naklánělo se, jako by nám chtělo začít hrozit, nebo utéci před Ash a jejím dotekem. Ta rychle stáhla ruku a ustoupila dál. 

„Prostě to popadni a UTÍKEJ!“ vyjekla jsem, hlas se mi ani nestihl rozbíjet. Zpětně bych řekla, že to nebyla dobrá rada. 

Poslechl. Bez přemýšlení popadl jeden z článků a vytáhl jej ven z uložení. Ten okamžitě zhasnul, ostatní okolo přeblikávali z modré do červené. 

Podlaha se začala třást, alarm zesílil. Oranžové světlo vystřídalo červené. Ze stěn dramaticky vyjeli červené majáky a zlověstně blikaly. Na stěnách začali praskat kabely a sršet jiskry. Místnost praskala, třásla se, odlamovali se kusy betonu. 

„Běžběžběééž!!!“ ječela jsem do okolního rámusu. 

"SÍŤ NESTABILNÍ – KOLAPS SYSTÉMU – INTEGRITA JE V TAHU - ...GRATULUJU!" 

Odříkával hlas v místnosti. Výčitky byly velmi zjevné, centrální jádro začalo pulsovat. 

„Se nasrala nebo co?" Komandér utrousil už v běhu, držíc pevně článek velikosti jeho předloktí. 

„BĚÉÉÉÉÉ---ŽŽ!!!" křičela jsem, přechodně čistě, než mě znovu polkla vlna statiky a paniky. 

Běželi. Ash první, Komandér hned za ní. Kabely se vytrhávaly ze zdí jako rozzuření hadi. Jiskry sršely čím dál víc, panely se bortily. Kov kvílel. 

Ash se skrčila, podklouzla pod vyvěšenými dráty, Komandér přeskočil převrácenou skříň. Batoh mu nadskakoval, já nadskakovala, boty duněly o zem, jiskry pršely jako déšť okolo nás a pálily je do obličeje. 

„VÝCHOD! Deset metrů! Sedm! Čtyři!“ odpočítávala jsem napětím. Máme článek! Máme ho! Nechtěla jsem, aby to celé skončilo teď a tady. 

Za námi se místnost bortila sama do sebe. Vběhli jsme do vstupní haly, na jejích zdech už běžely praskliny stejným směrem jako my. Hlavní jádro se za námi dívalo s jasnou výčitkou. Bílo-modrý záblesk pohltil celou ohromnou místnost. Dva spěšné poslední kroky, odraz, dopad na zem zpět ke schodišti. 

Vlna prachu a betonových úlomků. Ticho, jen zvonění v uších, které se mísilo s mým třepotajícím se hlasem, který nikdo neslyšel. 

Pak kašel. Těžký, jako by jim z plic šel písek. 

Oba leželi na břiše, Komandér svíral jádro jako vlastní život, tiskl ho k hrudi. Ztěžka se zvedal na kolena. Ash už stála, budova se stále třásla, praskala, kvílela a hrozila jim zavalením. Místnost neexplodovala, naštěstí implodovala. Vzniklé místo se začalo zavalovat vším co okolo zbylo. To znamenalo i tu budovu, ve které jsme se nacházeli. 

Krátký pohled mezi nimi — beze slova vyrazili po schodech nahoru. 

Brali je rovnou po dvou a nebýt prošpikované armaturou, schodiště už by tu nebylo. Nohy těžké, dech drsný a pálivý. Každý krok byl cítit jako úder zvonu. 

Něco měkkého se rozplizlo pod botou. Uklouznutí, klopýtnutí. Srdce se mu v tu chvíli skoro zastavilo, ale nebyl čas na nic myslet. 

Odrazit se rukama, zpět na nohy, a dál po schodech nahoru. Jen jsem to celé bezmocně sledovala. 

Ash letěla vpřed jako šelma, Komandér se vlekl, svaly mu hořely. Stěny dál praskaly, strop se drolil, zem se houpala. Temnota okolo nich zahušťovala vzduch. 

„NE! Běž! DÁL!“ ječela jsem, hlas mi přeskakoval, ale držel. 

Konečně byli nahoře, zpět v chodbě s Temnotou. 

I nouzové světlo už to vzdalo. Jediný jas — východ. Tečka na konci, co se zdála vzdalovat s každým jejich krokem. Každý metr byl těžší než předchozí a vidět nebylo na nic. 

Těla zabitých monster se jim snažila překážet. Každá jejich část. Křupání střepů pod podrážkami, náraz bokem o nějaký stolek, poté pád přes uťatou hlavu, tvrdý náraz do zdi. Komandér měl v oku prach, v noze mravenčení, v ruce křečovitý úchop jádra a prach se ho snažil udusit. Přesto se nutil sunout se dál, jenže žalostně pomalu. 

Ash se ohlédla právě včas, byla daleko před ním. Ani nebyla zadýchaná a viděla alespoň něco. A co hlavně, neviděla Komandéra.  

Vrátila se, málem do něj narazila jako tank. V jediném pohybu ho popadla, stále v běhu ho táhla za sebou. Kdyby padl, vláčela by ho jako pytel. Za nimi spadl velký kus stropu a rozdrtil utnutou hlavu i s tělem ležícím vedle. Křupnutí nebylo slyšet pod hlukem otřesů. 

Nádech. Výdech. Ještě pár kroků. Světlo se náhle zvětšilo a oslnilo je. Odraz, skok. Vstupní hala se zjevila jako by proskočili portálem. 

Pád a...nic dramatického. Kolaps stropu se zastavil někde uprostřed chodby, zanechal po sobě valící se kusy betonu a vlnu prachu. Hodně prachu. Ze vstupní haly byla ta chodba na pohled docela krátká. Temnota zmizela kdesi za závalem. 

Komandér ležel na boku, obličej poškrábaný, oči plné bordelu, těžce dýchal a dál svíral jádro. 

Ash se otočila na záda, vlasy přes obličej, posadila se. Mírně rozcuchaná, malý škrábanec na pravé tváři a její výraz… k nezaplacení. 

Koutek se jí zvedl - to ale věděla jen ona.  

„To byla dobrá jízda.” pomyslela si. 

 

A tentokrát, s vidinou lepších zítřků, já už byla u konce fáze svého vypínání.