ChatGPT | Staré pověsti postapo České p.11

TOHLE JE METAL DETEKTOR 

 

Ukradený servisní vůz ČEZ rachotil po rozpraskané cestě, jeho oranžovo-bílá karoserie zářila do šedi pustin jako výstražná samolepka, co by nejradši křičela „pojďte a sejměte nás!“. Motor sípal, podvozek skřípal, a každá zatáčka hrozila, že se celý vehikl rozpadne na náhradní díly. Můj hlas poblikával v Komandérově vizoru, protkaný podrážděním, sarkasmem a lehkou stopou obav. 

„Jsme teď šedesát sedm kilometrů mimo trasu. Cíl byly Potůčky, pamatuješ? Půvabná postapo díra se třemi baráky a bájnou fabrikou. Androidí těla? Protože já ho bytostně potřebuju tím víc, co se s ním Ash vytahuje. Zatímco teď míříme hlouběji do divočiny a právě jsem zachytila zvukovou vlnu velikosti festivalu. A rychle se stmívá. To nikdy nevěstí nic dobrého.“ 

„Stmívání věstí akorát tak tmu. A naháníme skvělý čas,“ odtušil Komandér a přidal plyn, jako by rychlost mohla napravit fakt, že nemáme tušení, kam vlastně jedeme. Naše vozidlo namísto zrychlení málem chcíplo. To dokazuje, že na umrtvenou elektrárnu neposlali zrovna elitní jednotku. A nebo, pokud ano, a tohle bylo to nejlepší, co skupina ČEZ má, tak se nemáme čeho bát. 

„Skvělý čas kamsi do prdele…“ zamumlala Ash, aniž by se obtěžovala otevřít oči. Seděla vzadu s rukama zkříženýma, jako socha absolutního soudu. Proč vzadu? Protože: tam mám klid, prostor a soukromí. 

„V zářící korporátní dodávce. Neznámým terénem. S možnou odměnou na krku. Jsem ráda, že tvůj optimismus není součást mého kódu,“ řekla jsem suše. 

„Že by zrovna zářila... Terén je pořád hezký — český. Jakoukoliv odměnu nám z krku s radostí anuluje Ash. A cože bylo to další? Jo, neboj, nezapomněl jsem ani na chvilku. Najdeme ti úžasné, ohromné tělo,“ úplně v klidu řekl Komandér a ukázal palcem sobě za rameno. 

Ash poklepávala jílcovým kovem meče o podlahu — rytmicky, ale s varovným tónem. Komandér to cítil jako psychickou facku, ale přešel to. Ztuhl, nadechl se, narovnal ramena a jen prohodil cosi o tom, že každý je kritik. A místo aby uhnul očima, zafixoval pohled vpřed, dokud mu nezavadily o napůl zahrabanou dopravní značku. 

„Řitonice? To jako vážně?“ 

„Zní to anatomicky znepokojivě,“ řekla jsem nahlas. „A pod tím bylo napsáno Ass of steel.“ 

Komandér si odkašlal: „Proč vypadají české značky jako pozvánka na vyšetření?“ 

„Taková vesnice na mapách figuruje,“ dodala jsem, „ale na jih od Liberce, ne na západ…“ podotkla jsem. 

Akorát že ta značka bylo to jediné, co po tom místě zbylo.  Vesnice ve skutečnosti byla prostě vymazána. V zemi rýhy, jámy a kořeny trčící vysoko vzhůru, vytvořily neprostupné valy. Nezbyla ani ruina. Okolí muselo zažít něco nepopsatelného. Celá infrastruktura zmizela a byla nahrazena zemí, kterou rozdloubal enormní šroubovák. Rozdloubal, rozoral a napíchal tam narychlo stromy jen pro to, aby nám překáželi. 

„Z Řitonic zbylo nic”. Naznačila Ash bezhlasně jen rty. Já to postřehla díky zpětným zrcátkům. Do záznamu jsem si uložila: poetická duše. Milé zjištění. Komandér do toho vstoupil: 

„Jestli jsou Čechy tak normální jako tohle místo, tak Potůčky můžou být hned za rohem. A hlavně, viděla jsi plochu, po které by se dalo jet na západ?“ Dodávka kupodivu kompas měla. Viděli jsme, že jedeme bolestivě špatně, neschopni se stočit správně. A pěšky se nikomu nechtělo. Na hačání v autě si ti dva s těly zvykli rychle. 

Cesta nás vedla dál, až do řídkého lesnatého porostu. Stromy ze země trčely jako vyhořelé sirky. Než jsme to stihli vtipně okomentovat, změnilo se to celé v hustý les spáleného zmaru. A cesta, která pravděpodobně existovala nám na truc, se stočila. Nenápadně, pomalu, ale definitivně. 

Stromy se skláněly, větve proplétaly nad cestou, až to připomínalo katedrálu z tlejícího dřeva. Realita zapraskala — nebo naše bubínky, v mém případě přijímač — a v dáli se před námi objevilo něco nečekaného. 

Baráky. Střechy ze šrotu, kabely natažené jako pavučiny, kouř z barelových komínů. Ve vzduchu slabé bzučení, jako větší vesnice, co zapomněla správně umřít. Jen tak. Anebo cosi odkopnulo Řitonice právě sem. 

„Tahle vesnice pro změnu na žádné mapě není,“ pulzovala jsem podezřením. „To je děsivé… a báječné! Jdeme se podívat? Skutečně živých osad moc často nepotkáváme.“ 

„Definuj živé,“ zavrčel Komandér. „Ale zásoby potřebujeme.“ 

„Mluv za sebe,“ ozvala se Ash. 

Komandér zvolil bezpečnou odezvu, a jen krátce otočil oči v sloup. Já se zahihňala. 

Ash patrně pojala podezření, protože kolenem nabrala Komandérovi sedačku až vyhekl. 

Dodávka zpomalila, motor funěl. Ford Transit, jak se mi povedlo identifikovat, veterán snad z doby dinosaurů, zavrzal, když ho zastavil. Všechny svařené spoje zasténaly. Původně to nebyla varianta na pick-up. 

„Neměli bychom vjíždět dovnitř. Moc hlučný. Moc ČEZ. Kdo ví, jak si tu stojí skupina, ale nemyslím si, že zrovna dobře.“ 

„Moc oranžový,“ dodala jsem. „Já tipuju, že jsme jeden klakson od veřejné popravy.“ 

„Moc nápadný,“ přidala Ash a už otevírala dveře. 

Zaparkovali jsme za billboard zarostlý mechem. Potrhaná reklama kdysi hlásala něco jako „svěží vánek, Míra Topolánek“, kousek nějakého hejhuláka a dole bylo čitelné i: „rovná šance bohatým“. 

„Hmmmm, jak to bylo v Liberci? To s tím zlatým kuponem?" zeptal se Komandér při vytahování plachty z korby. 

„To byl Mára," připomněla jsem. „Našel jsi tam zlatý kupon?" 

„Mára..." zatáhl. „Míra..." Plachta žuchla na zem, akorát Ash k nohám. Podívala se na ni, na něj a jen poodstoupila. 

Komandér přehodil přes auto rozpadající se plachtu. Sám. 

Zakryla asi tak třináct procent karoserie. 

„Geniální,“ poznamenala jsem. „Teď jsme duchové.“ 

„Duchové tragického maskování,“ dodala Ash s kamennou tváří. 

„Je to časově efektivní. Nebo to udělejte líp, kdo to tu jako bude hledat?“ zabručel Komandér. 

„Aby to místní domorodci nechtěli ulovit,“ uchechtla jsem se. 

K vesnici jsme šli pěšky. 

Na okraji nás čekala brána, svařená z kovových variant krků kytar. V plechových barelech praskal oheň. Z ukrytých reproduktorů se linuly zvuky, které by přivedly k slzám i starou pračku. 

Vedle brány stál muž. Kožená vesta, jedna vysoká bota, ohromné sluneční brýle i přes to že byl večer. Na zádech obří Les Paul. V ruce zařízení, co vypadalo jako ladička zkřížená s reflektorem a krizí středního věku. To byl pohled. Neohroženě jsme se blížili. Komandér s páčidlem u pasu a vizorem u oka. Já, zobrazena v plné kráse, bezpečně uložena v jeho batohu. A vedle, miss postapo na jehlách, ukovaných pravděpodobně z meteoritu. Ruce vzhůru pro Ash. Naštěstí schovala meč u auta, tak nepůsobila jako ztělesněná útočnost. 

Muž nás pozoroval. Zvedl přístroj, který celou dobu držel. Ozvalo se ostré Píp. Pak zaječení: 

„Stát! Tohle…“ zahřímal, „je Metal Detektor!“ a pozvedl přístroj nad hlavu. 

Komandér zamrkal do následného ticha: „Nikdy nevim, jestli mám tleskat, nebo ne. To jako kontroluje, jestli neseme kov? Já jsem kovu plný. Možná i takového, o kterém ani nevím.“ 

„Ne,“ zavrčel muž. „Kontroluje, jestli jste dostatečně metalový!“ 

Ash zvedla obočí. Já zajiskřila. Komandér se narovnal jako na přehlídce. 

„A jak moc "metalový" je dost?“ zeptal se. 

„Uvidíme, co ve vás je.“ řekl temně a přistoupil blíž.  

Namířil přístrojek na Ash. Zařízení zakvílelo. Byl to ve skutečnosti starý měřič hlasitosti, oblepený páskou, politý pivem a očividně vylepšený sérií špatných rozhodnutí v podobě různých udělátek. Jedno z nich umělo bliknout. 

U Ash se dokonce rozvibroval dřív, než se k ní přiblížil. Pozorovala chlápka tak, že by ho mohla zabít čtrnácti způsoby jen tím pohledem. 

„Ohoho… ty v sobě nosíš tichý, ale brutální riffy,“ oznámil. Přístroj zapípal uznale. Schváleno zeleným světélkem. 

Pak Komandér. Přístroj zachrchlal, zavzlykal, skoro se vypnul. 

„Co? Mám páčidlo a chronickou nedůvěru k institucím,“ bránil se. 

„Těsné,“ kývl muž. „Ale budeš se muset prokázat.“ 

„To jako jak? Ouuuu....“ došlo mu to. I mě - metal, riffy. 

„Zkouška riffu. Tři etapy. Za prvé: test hudby. Za druhé: test pití. Za třetí: nikdy nemluv sračky o Lemmym.“ 

„Kdo je Lemmy?“ zeptal se rovnou. 

Na kytaře na zádech praskla kytarová struna. Muž zbledl. „To bude těžký případ. Ale neboj brácho, to dáme.“ kýval hlavou. 

„Pane, on je ten nejtěžší případ,“ řekla jsem. 

„Kdo to mluvil?!“ rozhlédl se zmateně. 

„Já! Andrea Baslů!“ zvolala jsem, přidala ozvěnu, zadržujíc smích. 

„Bohyně!“ vydechl. 

„Ano! Propusť je! …ale zkouška platí!“ dodala jsem, včas vypnula reproduktor a skoro se rozpadla smíchy. 

Brána se za námi zavřela s kovovým řachnutím. Komandér kývl: „Díky, bohyně.“ 

Uvnitř vesnice metal žil. Ocel, zvuk a pivo. Tedy- vraky aut, elektrické kytary a pivní louže místo fontán. Nedokázala jsem pochopit, jak je možné, že ten rámus nešel slyšet před branou. Barely hořely ohněm i basem. Siluety vlasáčů se míhaly kouřem. Hudba duněla z věže beden napájených něčím, co rozhodně neprošlo bezpečnostní zkouškou. Vzduch voněl pivem, olejem a potem. 

Cedule přimlácená hřebíkem na nejbližší budově hlásala: METALICE — nedbale přepsané přes původní „Hrubá Skála“ černou štětkou. 

Na věži z lešení vyřvával muž se třemi pásky přes prsa a bez trička, obklopený repráky. Dav zpocených místních, většinou polonahých, se vlnil jako obilí v bouři: 
„DALŠÍ VYZYVATEL K PITÍ!“ 

Zpod hromady šrotu vedle nás se ozvalo: „DYMYTRY FOREVER!“ 

Rozblikala jsem se radostí. „Miluju to tady. Úplný nebe.“ 

Komandér se na mě podíval: „Vážně? Vypadá to spíš jako špatnej klip. Nebo vtip.“ 

„Ne,“ opravila jsem ho. „Tohle je Valhalla. Jen… česká. A odnes mě támhle!“ ukázala jsem k torzu Zetoru přestavěného na bar. 

Ash šla přímo do chaosu, výraz kamenný, krok pevný. Šlápla na kovovou trubku. Trochu to zaskřípalo. Z trubky, v místě kontaktu, byl jen placatý plech. 

Hudba dál sílila. Blížili jsme se k náměstí plného metalistů. Využitý tam byl skutečně každý kousek prostoru. Vévodilo tomu pódium, které bylo postavené z hromady autovraků. Nějaká, pravděpodobně hudební, skupina prováděla muziku. Někdo se pokusil skočit na dav s žehlicím prknem. Skončil v blátě a vůbec mu to nevadilo. U stolu z bloků motorů probíhala páka, funění a cenění zubů. Do všeho řvaly kytary. 

Nad náměstím visela cedule: 
„OBSCENE EXTREME!“ / „IN GRIND WE TRUST“ / „DNES -> GUTALAX!!! SE POSERETE!!!“ 

Komandér zíral: „Echo… co to je proboha za místo? Děje se to doopravdy, nebo mi konečně hráblo?“ 

„Festival,“ řekla jsem nadšeně. „Obscene Extreme. Zapomenutý, ale skutečný. Lidi tu kdysi spali v bahně, nosili kostýmy z hororových snů a obalů od jídla.“ 

„A Gutalax?“ 

„Kapela. Pokud se dá synchronizované toaletní řvaní nazvat hudbou. Používali záchodové zvony. Nebo to byla značka projímadla. Vyber si.“ 

Kolem proběhl chlap v plynové masce a tutu z výstražné pásky. Další do sebe kopl pivo, zařval „SLUDGECORE!“ a s úsměvem padl v mdlobách obličejem přímo do kaluže. Obě ruce rozpřažené měli zdvižené malíčky a ukazováčky. 

Ash ho překročila a zamířila rovnou k baru — kdysi traktor Zetor, teď svařenec s pípami a tekoucí zlatavou tekutinou. Neon blikající fialově osvětloval rez. Basy otřásaly sudy. Každý krok byl jako chůze v asfaltu z hluku. 

„Potřebujeme jídlo,“ řekl Komandér. 
„A střechu. A antibiotika,“ dodala jsem. 
„A špunty do uší,“ zamručel. 

Ash, tichá, ale očividně ve svém živlu, pozvedla půllitr, jako by tu byla odjakživa. Kde ho tak rychle sehnala mi nebylo jasné. 

Dav zařval, punkerka s čírem odpálila rachejtle z olejového sudu. Obloha zezelenala. Sud explodoval. 

„Tohle je buď tvoje nejhorší, nebo nejlepší rozhodnutí,“ řekla jsem Komandérovi. 
„Jak to myslíš?“ 
„Že jsme tu zastavili!“ tleskla jsem. 

Pokrčil rameny. „Jsem rád, že jsi ráda. Ale… tohle oni nazývají metalem?“ 

„Správně,“ přikývla Ash. 

„Pššš, ať vás neslyší,“ uchechtla jsem se. Tohle místo by to bralo hodně osobně. A já si to poznamenala — pro použití v nejhorší možnou chvíli. 

A tak jsme vstoupili do kultu hlasitosti, ukovaného z rzi, riffů a neúprosného rytmu. A to místní ještě pořádně nezaznamenali naší Ash, to pak teprve začne jízda. Jen nevím, jestli se bát, nebo těšit. 

 

Vítejte v Metalicích.