ChatGPT | Staré pověsti postapo České p.12

 

 

ZKOUŠKA RIFFU 

 

Nebyl tu žádný rozpis. Žádný zvonek. Žádný pořadník. Ani poučení o rizicích, jen náhlý skřípot z megafonu, který někdo vyrobil z pístu a rozbitého komba. Držel jej člověk na věži z lešení, pravděpodobně místní bard. Hlas, hrdelní a vítězoslavný, zařval: 

„AŤ ZKOUŠKA ZAČNEEEE!“ 

Dav zařval zpátky. Jako lavina z džínoviny, potu a nedořešených pubertálních traumat. Vzduch vibroval, až se rozklepaly sudy, a z olejových barelů vylétly jiskry. Něco mezi středověkým obřadem, turnajem a koncertem na dně pekla. A my byli středem toho všeho. Vlastně Komandér byl. Ten jediný musí projít něčím, co by mohlo být vymítání popu. To proto, že ho Metal detektor neoznačil jako hodného vstupu. 

Na Komandérově vizoru jsem se vykreslila jako digitální svatozář, jasnější než obvykle, ze směsi nadšení a cizího adrenalinu. „Hodně štěstí,“ zašeptala jsem, „nebo jak je českým zvykem — vem pivo a do dna.“ 

Než mi na to stihl cokoliv říct, z davu vystoupil muž. Džínová vesta, kožené kalhoty, vousem propletené copy. Na jeho břiše bylo fixou napsáno jméno: „Šroubhead.“ Přímo nad skvrnou, o které bylo lepší nic nevědět. Zvedl pěsti a zahřměl. Dav začal jeho jméno skandovat jako démonickou ukolébavku. Byl stejně vysoký jako Komandér, ale podstatně víc prostorově výrazný. Nejdřív šel pivní pupek, pak chvíli nic, a až pak došel zbytek Šroubheada. 

„První zkouška: Pití!“ zařval opět bard z lešení, to se s ním znepokojivě zhouplo. 

Rachot bubnů se rozezněl. Nebylo to přímo na bubny, ale na převrácené sudy a pánve. Jeden týpek mlátil hlavou o plech v rytmu a tvářil se, že mu to chutná. Slina sem, slina tam. Odporné. Dav byl nadšený, ale to asi celou svou podivnou existenci. Nedokázala jsem rozlišit, jestli to tak bylo i před změnou, nebo tento stav utrpěli až po ní. 

Na stůl postavili dva půllitry. Pěna přetékala jako gejzír. Jeden půllitr dokonce syčel. Druhý slabě zářil nazelenale. Velmi důvěryhodné. A další půllitry a další. Naplnili celý stůl a ani jeden obsah nevypadal být v pořádku. 

Komandér se na mě podíval. Ukázala jsem palec nahoru. Pak ještě jednou. Dva palce. Možná povzbuzení, možná chyba v kódu. Ujistit ho o bezpečnosti požití těch... látek, jsem neměla jak. Ale když neumřeli všichni ti okolo, tak by neměl umřít ani on. Ani Ash se to nebála pít, tak co by se mohlo stát? 

„Tři… dva… jednaaaa…!“ 

Začali pít, dav opět ječet a skandovat něco jako: “PI! PI! PI! PI!”. Slepice jsem nikde neviděla, tak to bylo určitě pij.  

Šampioni se rvali s těmi půllitry, jako by šlo o život. Osobní výzva zahrnující čest i důstojnost. 

Bylo to, jako sledovat dva muže, co se topí v tekuté slávě. Kdesi za námi se spustilo sólo na kytaru, sedělo dokonale. Koza poblíž zařvala ve stejné tónině a potvrdila tím přežití dalšího druhu. 

Šroubhead praštil půllitrem o stůl jako první. Jeho říhnutí shodilo kus visící plachty. Komandér pil dál. Oči zavřené a lil to do sebe. Duše mu na chvíli odcestovala, visela nad ním jako otazník nad smyslem života. Pak srazil půllitr na stůl — jako druhý. Ale pak další kolo. A další. A další. S každým kolem ztrácel víc — rovnováhu, postoj, schopnost udržet základní životní funkce. Po čtvrtém kole už nepil, ale přežíval. Dal do toho všechno. Jestli dřív býval spiťar, tak už vypadl z formy. Nad Šroubheadem nemohl vyhrát, to bylo jasné všem už na začátku. Očividně o to ani nešlo. O stůl bouchlo Šroubheadovo šesté pivo. 

Ticho. 

„HAAA!“ zavyřel Šroubhead. „NIKDO MĚ NIKDY NEPORAZIL!“ ruce nad hlavou, otáčel se dokola a cenil zuby. 

Pak se zastavil, zmlknul a stále se křeníc sebou sekl na znak. Padl jako podťatý strom, a v zemi po té ráně musí zákonitě zůstat jeho otisk. Odhaduji, že začal chlastat už ráno a každé tělo má nějaký ten limit. Jako poslední deklaraci své nepřemožitelnosti si dlouze a bublavě říhnul k nebesům. Vibrovalo to působivě, jako dračí řev. Umlčel tím celou osadu a vypnul se. 

Dav se nadechl. A já do nastalého ticha deklarovala: „Technicky vzato výhra!“ 

Ash přikývla ze strany a pozvedla své pivo. Seděla u stolu z motorových bloků a už jí říkali „Kočka“ a „Dobrá baba“, zatímco jí podstrkovali ruce k přetlačování. Vsázeli se o to, jestli jí někdo zlomí zápěstí během první sekundy, a jestli se rozbrečí. Vsázeli se pivními zátkami. Zátky byly zjevně místní oficiální měna. 

Dav se znovu rozeřval a navrátil se k všeobecnému hemžení. Někteří se chopili nedopitých piv, z pódia se opět rozezněla tvrdá hudba a zpěvákovi přeskočil hlas jako puberťákovi. Řekla bych, že první zkouška je tím za námi. Více-méně úspěšně. 

Komandér zatím zakolísal a narazil do chlápka v kiltu s tetováním kazetové pásky na čele. Chlápek mu mlčky poplácal po zádech, což ho poslalo zpět ke stolu a zmizel do davu jako duch whisky. 

Komandér byl viditelně na hraně mezi zvracením a omdlením. A já? Já si to užívala! 

„Ty zvíře” ozvala jsem se mu do ucha, „ne že se mnou upadneš!” 

On se na mě jen pokusil zaostřit pohled a určitě mi chtěl povědět, že “není nalitej”. 

„Druhá zkouška: HudbaaAAaaAAA!“ tentokrát zahulákal přímo zpěvák z pódia. Hlas měl notně vyrachtaný, ale opravdu zvučný - až se tu málem zhmotnil Pepa Vojtek v kabátu. 

Dav se rozestoupil. Buď z úcty, nebo z chaosu. Na improvizovaném pódiu, složeném z vraků aut, nákupních vozíků a zrezivělého lešení, stálo svařené mikrofonní monstrum. Kabely zamotané, na nich visely řetězy, poloroztavené kusy kovu a pach špatných koncertů. Vrchní svářeč se v téhle vesnici skutečně vyřádil. 

„Musí zpívat!“ křikl někdo. 

„Musí řvát!“ přidal se další. 

„Oboje!“ zařval dav. 

Komandéra postupně dostrkali na pódium, strčili k mikrofonu jako odsouzence na karaoke popravu. Uvědomění přišlo až chvíli po něm. 

„Já nezpívám,“ zamumlal a mikrofonu se chytil, aby se o něj opřel.  

„Budeš,“ zašeptala jsem mu do ucha. „Věř hlasu v tvý hlavě.“ 

Jenom neurčitě zabublal. Pokaždé když pohnul hlavou, dav se mu před očima znásobil. „Zpívej! Řvi! Di do toho! Dělééééj!“ povzbuzovali ho, pískali, dupali, a to co připravovali, tomu se myslím říkalo kotel. 

„Komandére... opakuj po mně. Následuj můj hlas,“ pobízela jsem ho a bavila se jako ještě nikdy. 

Chtělo to něco hodného jeho schopností. Něco primitivního. Něco absurdního. Něco, co zní čistě česky. 

A on začal opakovat. Potichu, nejistě. 

„Jožin z bažin… močálem se plíží…“ recitoval a dál se při tom kolébal s mikrofonem na tyči. 

Dav se zarazil jako by ho někdo vypnul. Stáli a zírali. 

„No tak! Opři se do toho! Máš je na lopatě!“ povzbuzovala jsem ho jako zlý duch. 

Jedno oko se mu skoro otevřelo. Nadechl se do plných plic. Pak zařval. Jako divoké prase v horečkách. 

„ŽRÁT!!! JOŽINA!! S PÍSKEM!!! A SLIVOVICÍÍÍÍÍÍAAAAAAAAAA!!!“ 

Čas se zastavil. 

Pak přišel výbuch. Dav zařval jako jedna bytost. Oheň vyšlehl z barelu s nápisem NEZAPALOVAT. Někdo se rozplakal. Někdo jiný požádal o ruku zesilovač. Prostě se život vrátil do jejich žil. 

Komandér pokračoval — napůl zpěv, napůl zvracení. Slova byla tak nesmyslná, že ani já je nedokázala rozeznat. Byla to buď hymna postapa, nebo blábolení muže, který právě vidí bohy piva. Nikomu to nevadilo. Naopak, všichni řvali tím víc, čím víc se on klátil s mikrofonem a snažil se ho asi pozřít. A já se smála, celou dobu. Baskytarista hrál úplně jinou písničku, a asi neměl obličej, jen vlasy. Bubeník mlátil do bubnů čím mohl, i hlavou. A kytarista? Ten běhal po celé ploše pódia jako pán světa a drásal struny velkoplošnou, asi desítkovou podložkou. 

Ash zatím vyhrávala zápas za zápasem v páce. Levačkou. Nikdo nedokázal pochopit, jak je to možné. Zpočátku se jí vysmívali a vyzývali ji ti nejmenší z nich. Teď už tam byli střední váhy a sázky byly v plném proudu. Hrálo se o zátky z pivních flašek a pokojně se hromadily na její straně. Já doufala, že jim nebude lámat ruce. Vysvětlovat tomu davu, že je to nerovný boj, jsem nechtěla ani nemohla. S Komandérem jsme už totiž jeli krásně sladěný duet. Ono bylo beztak jedno co kdo huláká. 

Další Ashin vyzyvatel byla ohromná ženština. Měla mastné růžové číro, stejně mastné tílko a ruce asi jako Komandérovo stehno. Nejhorší byl ten do všech stran trčící podpažní porost. Neuvěřitelný a nepěkný pohled. Sedla si a kovové nohy ubohé židle se maličko ohnuly. Zarazila loket do motorového bloku. Ash odpověděla tím, že si dala nohu přes nohu a dopila další pivo. Okolostojící dav řval a pivní zátky doslova pršely. 

Poměrně drobná Ash si to musela vnitřně šíleně užívat. Zápasit s ní v páce muselo být, jako snažit se přetlačit radlici. Napovrch se ale tvářila stále nezúčastněně. 

Ruce se zaklesly. Ashina ruka byla směšně malá oproti pazouře té obryně. Teprve jsem si všimla, že na tom jejím tílku se skrýval nápis: "Jemnostpaní". Vyprskla jsem a Komandér to pochopil jako refrén. Zápas započal. Lidi šíleli, jak Jemnostpaní začala vést Ashinu ruku směrem ke svému vítězství. 

My dál ječeli do mikrofonu až vzplanul. Ne metaforicky. On totiž kytarista vedle nás začal točit hlavou, a jeho dlouhé, převelmi zpocené háro pocákalo kabelové spoje a ohnivá show započala. 

Mezitím Ash dojila z davu pivní víčka tím, že v nich vytvářela falešnou naději na její prohru. Když ji to omrzelo, jen Jemnostpaní plynule přetáhla. Její vrčení, skučení ani nadávání jí nebylo nic platné. Snahou ji praskli dva zuby. 

Komandér se odpotácel od mikrofonu, který plápolal jako svíčka. Basák dál shrbeně basoval, bubeník byl k neunavení a kytarista, široce rozkročen, nyní točil kytaru na popruhu. Okolo krku. Na stage přiběhl člověk s ňiňerou, ječel: "hurdy-gurdy" a točil klikou. Neměl žádné ozvučení, tak nikdo nemohl slyšet co vůbec hraje. 

Komandér odkopl hořící mikrofon do davu a málem upadl. Ash právě definitivně vyhrála nad Jemnostpaní a shrábla víčka. Zažehnutý mikrofon si užíval surfování na davu. 

„To… to bylo umění,“ vzlykl někdo poblíž. 

„Já vím,“ zářila jsem. „Jsme na cestě k platině. Nebo k tetanu.“ 

Stařenka s nášivkou Metallica si utřela oči a nabídla Komandérovi panáka něčeho neoznačeného. Moudře odmítl. Já byla v euforii. Nejlepší párty života! Ne že bych měla s čím porovnávat, ale laťka tímto byla nasazena vysoko. Jemnostpaní, rozhořčena prohrou, zahodila stoličku, na které seděla, kamsi na oběžnou dráhu. Ash zbohatla asi o pytel víček. Někteří ji začali uctívat a ostatní běželi pro nějakého jiného šampiona. Myslím, že jsem zaslechla jméno Šrek. To se Ash poměje, pomyslela jsem si. 

„Třetí zkouška: Otázka Lemmyho!“ 

Ticho se vrátilo. Vrátný, který nás pouštěl do vesnice s detektorem vystoupil vpřed. Přístroj hučel jako zapomenutý chorus. Brýle odrážely světlo ohně. 

„Co řekneš o Lemmym?“ 

Komandér si otřel tvář od hudebního traumatu. Opřel se o ohromný reprák a vydechl: 

„On pořád žžije. Jen vy nenste dost metal, abyste ho viděli.“ vyslovil to dost jasně, aby to bylo slyšet a při tom se nechtíc předklonil, loket stále na bedně. 

Dav zalapal po dechu. Někomu vypadlo pivo z ruky a zpomaleně padalo k zemi. Z dálky se ozval akord a rezonoval nad námi všemi. 

„SMÍ PROJÍT!“ zařval strážce. A po něm znovu i celý dav. Nikomu nevadilo že jsme doslova uvnitř. 

„A navíc,“ dodala jsem, třpytíc se jako punková víla, „každý čtvrtek hraje poker s Elvisem a duchem Freddieho Mercuryho.“ a jelikož jsem byla hlas z neznáma - bohyně, nikdo to nijak nekomentoval. Mnozí jen uznale kývali hlavou, a zbytek se prostě kýval. 

Ash zvedla další půllitr k přípitku, aniž přerušila oční kontakt s gigantickým mužem, kterému právě vykloubila ruku. „Na zdraví,“ řekla prostě do trvajícího ticha. Kytarista hrábl do strun, bubeník třískl hlavou o činel a okolí vyplnil již známý rámus. 

Byli jsme dost metal. Možná radioaktivní, ale rozhodně legendární. 

Ash během noci vyhrála všechny pivní zátky v osadě. Cvrnkala je před sebe jako trofeje, občas usrkla z piva a dokonce se zakřenila. Nikdo si už netroufl ji vyzvat. Poslední, co to zkusil se ještě teď třese na zemi. 

 

Konec zkoušky.