ChatGPT | Staré pověsti postapo České p.13

POST-METALOVÁ OBCHODNÍ MLHA 

 

Přešla jsem z režimu stand-by zpět do online. Akorát do něžného zvuku chrápání, cinkání pivních víček, někoho tiše sténajícího ve staroslovanské kletbě a něčeho malého, co prdělo pod plachtou. Všechno dohromady znělo jako orchestr kocoviny, kde dirigentem byl chaos a jediným nástrojem byla lidská bída. 

„Stav systému: zotavování… sarkasmus modul na 43 %. Zahajuji: kocovinová diagnostika.“ 

Poblikávala jsem, nejdřív slabě, jako kdybych se snažila najít signál v ruinách reality. Okolo bylo bitevní pole plastu a papírových kelímků. Vzduch tu měl chuť po sladu a něčem, co už dávno nemělo existovat. 

Komandér zasténal, jak jsem se mu rozsvítila oproti opuchlému oku. 

„Ugh… já jsem… řval?“ zasípal ztěžka. 

„Zpíval jsi úplně úžasně. Sice něco jako zakázaný hymnus boha bažin, urazil při tom dva bubeníky a nějakým způsobem stvořil minimálně dva kulty,“ připomněla jsem mu. 

„To se mám,“ uznale pokýval hlavou v polosedě a rozhlédl se. Ash spatřil v rohu...stodoly. Ano, byli jsme ve stodole, která zřejmě fungovala jako ubytovna. 

Ash se povalovala na trůně vlastních vítězství — hromadě napytlovaných víček. Jednu nohu měla na prasklém futrálu od kytary, druhou volně visící. Ruce zkřížené, boty stále na nohách, ani vlas z místa. Vypadala jako socha, co vzdoruje vesmíru a normálnímu rozumu. Po takové pařbě měla být přeci taky nemožná. 

Jenže nebyla. Jak jsem ji pozorovala, představovala jsem si samu sebe v takovém těle. Já bych si tou visící nohou houpala, a nejspíš bych už běhala po okolí. Vážně, úplně podceňuje pohyb. Vesničané kolem ní chodili v širokých kruzích, šeptali si cosi jako „Kočka smrti“ a „Ta má páru“ s nábožnou úctou. Jeden z nich jí položil k nohám láhev slivovice jako oběť. 

„Co všechno jsme to vlastně provedli?“ vytrhnul mě Komandér. 

„Rozbili jsme místní ekonomiku,“ zamumlala jsem. „Ash vlastní všechna víčka. Kolaps měny je nevyhnutelný. Brzy se možná objeví hyperinflace. Jedna polévka za 100 víček. Možná dva kotle polévky za Ashin úsměv.“ 

„Takže… budeme obchodovat, že?“ Komandér zamrkal a mnul si oči. Vypadal jako reklama na špatná rozhodnutí, avšak mozek mu fungoval na praktické vlně. 

„Správně,“ blikla jsem. „Čas plenit s důstojností. Nebo s tím, co z ní zbylo.“ 

 

Po nějaké době strávené restartem systémů, rehydratací a potlačováním koncertních flashbacků (hořící záchody, jedlé rekvizity, ohnivá hurdy-gurdy), jsme se konečně odvážili šťouchnout do Ash. 

Otevřela jedno oko. Pomalu. 

Modré. 

Nemrkající. 

Realita se kolem toho pohledu přenastavila. Tlak vzduchu klesl. Nebo to jen moje senzory nezvládaly dozvuky metalcoru. Stačilo to k tomu, aby všichni v okolí zmlkli. Až na jednoho člověka: 

„Dobré ránečko, vévodkyně Metalic,“ usmál se na ni Komandér. „Způsobila jsi tu ohromný problém,“ dodal. 

„No a?“ 

„No a jako správní hrdinové to půjdeme napravit.“ 

„Nezájem,“ oko se jí plynule zase zavřelo. 

„To znamená nákupy,“ obeznámila jsem ji s tím, co zjevně nebylo očividné. 

Oko se otevřelo, pak i to druhé. 

„Hmmm... co by tu tak mohli mít?“ 

„To přeci musíme zjistit,“ oni to asi nedávali najevo, ale já nadšená byla! 

 

Místní tržiště byl v podstatě postapo blešák pro sonicky traumatizované. Vedl dokola po obvodě náměstí. Štěrk, bedny, jiskry od svářeček a minimálně jeden kohout v kožené bundě na 5 metrů čtverečních. Takové chaotické tržiště vedené roadies a ex-punky. Puch cibule, WD-40 a, jak jinak – potu, byl skoro vidět. 

Místní se rojili jako kovoví holubi, peří vyměněné za piercingy. Vzduch byl hutný jako guláš, jen méně výživný. 

Ash shodila svůj pytel víček z ramene hned vedle kovárny. Žuchl na zem jako válečné kladivo. 

Druhý pytel nesl Komandér. Oba se tvářili stejně tvrďácky. Ash, protože jiný výraz její obličej asi neuměl, Komandér, protože mu stále bylo blbě. 

Mohutný kovář ve svářečské kožené zástěře zajásal a nabídl jí rovnou tři kukri, ručně kovanou sekeru a pravděpodobně i svou sestřenici. Přijala jen kukri — s rukojetí nápadně připomínající kytarový krk, a sadu vrhacích nožů. Rozveselen, chtěl ji dát otcovsky paži okolo ramen. Měl to akorát, byl o hlavu vyšší. To jsem sledovala se zájmem. Byla hodná a jen mu ji zkroutila za záda. Bez úsilí, bez zbytečných slov, ale aby každý pochopil, že nestojí o žádné sahanice. 

Komandér se se mnou postupně zatoulal k provizornímu stolu se zbraněmi. Většina držela pohromadě jen zázrakem: rezavé pistole, páčidla nabroušená na mačety, prak z tkaniček, hadičky od kapačky a mnoho dalších relikvií a improvizací. Obchodník se široce usmíval, mlčel a čekal. 

„Máte nějakou použitelnou pistoli?“ zeptal se Komandér na férovku a zněl při tom tak nějak nepatřičně. Jako by chtěl po mamce peníze. 

Obchodník, hubeňour — chyběly mu tři prsty a jedno obočí — vytáhl něco, co jsem s úsilím identifikovala jako Nambu 94. Druhoválečná pistole tak špatná, že se s ní sami Japonci nemohli zastřelit, ani kdyby chtěli. Kde se to tu vzalo byla záhada. Komandér do ní strčil a odpadla tomu hlaveň. 

Komandér nakrčil čelo a hlasitě vzdychl. „Můžeme přeskočit bordel a přejít k něčemu, co se dá opravdu použít?“ zatřásl pytlem s víčky a doufal, že je to opravdu místní plativo, a ne blbý fór. 

Obchodník na to čekal a druhou rukou vytáhl jen lehce pomlácený kufr. Uvnitř ležel v olejem nasáklém plátně šestiraňák. Ráži to mělo jako bitevní loď, na pažbě vyryté plameny, na hlavni slogan: Za pivo a metal. 

Komandér se podíval dolů, obchodník roztáhl úsměv ještě víc. Opíral se o stůl oběma rukama a přešlápl si. 

„Beru,“ řekl prostě. Mistr vyjednávání. „Náboje do toho by byly?“ 

„Jasně, jasně že byly,“ chechtal se hubeňour a vytáhl pár mastných krabic. Komandér si jednu vybral, otevřel a vyndal náboj. I já vytáhla obočí nad těmi rozměry. Překvapil mě tím, že u toho nezůstal. Náboj žmoulal, mačkal, pak s ním tloukl, dokud nevydoloval kulku. Vysypal obsah nábojnice. A byl to skutečně střelný prach. 

„Beru taky,“ usmál se. Tím Ash přišla o půl pytle v páce vyhraných víček a rázem v Metalicích vznikl jeden nový místní bohatýr. Z pódia se začali znovu ozývat pokusy o hudbu. Pravděpodobně začali opět ladit nástroje i formu. Komandér narovnal krabice s náboji do svého tajemného batohu a láskyplně tam uložil i svůj nový revolver. 

 „A pojmenuju tě… Hopslayer,“ řekl, když ho poplácal. 

„Vidím, že máš radost. Ale co koupíte mně?“ provokovala jsem. 

„Musíme něco najít. Co by sis tak představovala?" bral to vážně, získal u mě body k dobru. 

Rozhlédl se, hodil pytel přes rameno a šli jsme dál. Ash nebyla k vidění, ale starost jsme o ni neměli. Komandér se stále usmíval. Chápu, od páčidla k ručnímu kanonu je to ohromný posun. 

Rozhlížela jsem se kolem a viděla bizarní poklady Metalic. Mezi rozbitými lampami a kazetami do kazeťáků jsem našla stánek, kde nabízeli věci čistě absurdní: chladicí modul vyřazený z procesoru Pentium II, blikající náušnice ve tvaru tranzistorů a amulet údajně z pájeného cínu, co měl chránit proti blues. Po chvíli jsem se rozhodla — vzala jsem si malou přezku tvaru walkmana, která vydávala při zmáčknutí chraplavý kytarový tón. Nebyl praktický, ale líbil se mi. „Tuhle hračku beru!“ oznámila jsem pyšně. Komandér protočil oči, ale usmál se. 

„Až budu moct, budu ji nosit," oznámila jsem rozverně, ale s toužebným podtextem. 

Komandérův výraz okamžitě potemněl a jen pokýval. Hryzlo mě svědomí, že jsem to takhle řekla. Pokračovali jsme dál tržištěm v takové té divné, tiché atmosféře. 

Naštěstí se objevila Ash, vládkyně Metalic a Pivních Víček. Ale nebýt jejích vlasů, nepoznali bychom ji. Už nebyla spoře oděna do těch zbytků uniformy. Měla na sobě černou koženou bundu, která nějakým záhadným způsobem voněla novotou. Na černém tílku visely za nožičku černé brýle - pilotky. Sice těsné, ale taktické kalhoty s kapsami a vysoké pevné boty namísto těch meteoritových jehel. Vše v černé. Po chvilce jsem si všimla, že si nechala jen ty dlouhé rukavice. 

Komandér nevědomky našpulil rty, zvedl jedno obočí a zamrkal. 

„Pane jo, Ash... ty černá mambo, dobrý vkus," uznala jsem, když se před námi zastavila. 

„To bych řekla.” prohlédla si Komandéra „Pytel máš skoro prázdný, ale nic není vidět. Charita?”  

Ten se temně pousmál, „to teprve budeš čučet. Ani víčko na zmar.” 

Pokračovali jsme dál. Ash neváhala utratit zbytek pokladu. Koupili jsme všechno, co jsme unesli. Jídlo, vodu, spousty podivných elektronických věcí, které Komandér potřeboval: "co kdyby". Zátek stále zbývalo dost, navrhli jsme tedy Ash, ať si nechá ukovat korunu. 

Odmítla. Pohledem. A ten pohled by zabil i sochu. 

Dostali jsme taky placku se znakem True Metal Initiate, který ve tmě svítí a při zatřesení vrčí. 

„Neodemkne to vůbec žádné superschopnosti,“ prohlásila jsem. „Ale budeš se cítit nebezpečně.“ 

Byli jsme vybavení. Ozbrojení. Nabiti statikou, nadějí a spornými rozhodnutími. 

Ash si přehodila kukri přes rameno jako batoh z pekla. Kam schovala vrhací nože, nebylo vidět. 

Komandér zasunul Hopslayer pod bundu do pouzdra, které jsme objevili náhodou zpět u kováře. Ten se Ash znovu ani nedotkl. Zato ona nad Hopslayerem uznale pokývala: „Tch...kluci a jejich malá ega. Potřebují velké hračky.” Komandér odpověděl širokým úsměvem a myslím, že tím ji jen o něco víc naštval. 

Já jsem jela na 87 % kapacity sarkasmu. Baterie nominální. Naděje vysoké. 

„Tak… co teď?“ zeptala jsem se vesele. 

„Teď,“ řekl Komandér, „poklidně odejdeme, než jim dojde, že jsme jim vyplenili půl relikvií a Ash jim vlastně zbořila HDP.“ 

 „A než začne další mumraj?" já bych si to i zopakovala. Kdo ví, kdy se naskytne taková příležitost. 

Někde za námi se ozval kytarový výkřik na pomalé rozloučení. Kdosi v dálce zaječel „GRIND NEVER DIES!“. Někdo jiný našel odvahu a požádal Ash o ruku. Pak další. Nebyla z toho vůbec veselá. Avšak mezi nápadníky okamžitě vypukla bitka a Ashina legenda tím byla nadobro zpečetěna. 

Opustili jsme Metalice. Zbytek víček jsme nechali vrátnému s metal detektorem. Co taky s nimi. Požehnal nám on i metal detektor. 

Vesnice, kterou jsme dovedli na pokraj kolapsu, nám mávala. Nebo padala k zemi. Nejspíš oboje, ale hlavně – za branami. 

 

Bývalá servisní dodávka ČEZ — tak šlechetně získaná díky Ashině obchodní genialitě — na nás čekala přesně tam, kde jsme ji nechali: schovaná pod diskutabilně účinným maskováním potrhané plachty. 

Stále křičela „státní majetek“ a to se muselo rychle změnit. 

„Musíme ji zhanobit. Umělecky,“ řekla jsem a vše bylo připraveno. 

Sebrali jsme všechny spreje, co Metalice nabízely — a že jich bylo překvapivě hodně. Ash, Komandér, a dokonce i já (zprostředkovaně) jsme se pustili do práce. 

„Tak moc bych chtěla sprejovat taky,“ povzdychla jsem si, zatímco ti dva ničili barevnou teorii. 

Tak jsem dělala to druhé nejlepší — dirigovala. Hlasitě. Často. S vášní. 

Každá strana se stala jiným druhem šílenství: 

Ashina strana: temně červená, černé pruhy, minimalistická agrese. Ponuré. Nenápadné. Nemilosrdné vzory maskování. 

Moje strana: neonové šílenství, cukrárna v pixelart stylu, PCB linky, pixelové jiskry a malý jednorožec u nárazníku. Jmenuje se Květoslava. 

Komandér? Ten neměl žádnou stranu. Byl jen nástrojem mého šílenství a nedostal naše požehnání. Výsledek? Nepopsatelné. Ale naše. A kupodivu… méně podezřelé než předtím. 

Takže vybaveni, odhodláni a velice motivováni jsme nastartovali a opět vyrazili. 

Tentokrát už kompas ukazoval na západ a za námi se hrnuli temné mraky. Metalice se halili do mlžného oparu a nám zase tak nějak divně prasklo v uších. 

 

Potůčky, už jedeme!