ChatGPT | Staré pověsti postapo České p.14

RUDÁ MLHA 

 

 

Jeli jsme na západ. Tentokrát opravdu. Trojitě jsem zkontrolovala slunce, kompas v autě, Komandérův vnitřní kompas a dvě pomačkané mapy ČEZu, které jsme získali při naší návštěvě Metalic. Vše ukazovalo k Potůčkům. Všechny úmysly byly čisté. No… skoro. Tudíž bychom měli konečně být na správné cestě, vybaveni, zásobeni. 

Znepokojivé bylo to, že se za námi už od Metalic hnaly těžké, černé mraky. O něco později přišla i hustá mlha. 

Nepřivalila se. Dorazila. Jako by někdo přetáhl přes svět bílou plachtu. Stromy zmizely. Cesta se kroutila bez varování, jako by trpěla v křečích. Mé signály poblikávaly jako hvězdy topící se v kaluži. A nebyl to jen obraz – mlha tlumila i zvuk. Okolí znělo jako pod dekou, kde šuměl jen vlastní dech. Tlumený, že snad přicházel z vedlejší, vypolstrované místnosti. 

„To je nové,“ zamumlala jsem. 

„Jedeme pořád na západ?“ zeptal se Komandér, a auto nadskočilo přes nějakou další nerovnost. 

„Technicky ano. Tak západně, jak dovolí rovná čára ve spirále.“ 

Ash hleděla vpřed a jen tiše pronesla: „Něco je špatně. Jinak.“ Její oči se zúžily, jako dva modré lasery snažící se rozpárat šedou clonu. Každé drcnutí vozidla jí rozhoupalo brýle na tílku. Tím, že to řekla zrovna ona, napětí nabylo na intenzitě. 

Nebylo to jenom mlhou, nebo těmi mračny. Ale ani vítr se nehýbal. 

Jeli jsme dál, ale čím dál pomaleji. Cestu už jsme sotva rozeznávali. Komandér se soustředil, Ash sledovala mlhu, jako by ji mohla napadnout a já se snažila využívat svých senzorů ke včasnému varování před kdo ví čím. 

A pak se objevili havrani. Ohromní, černí, nehybní havrani. Naprosto tiší, sledující. Desítky jich seděly na elektrickém vedení a polámaných plotech, jako by jim patřil tenhle mrtvý kus země. Ani nemrkali, stáli nehybně – jako vytištěné ikony nalepené na mlze. To bylo samo o sobě znepokojivé. 

Komandér si nervózně odkašlal: „Taky se vám nelíbí, kam to spěje?“ 

„Ani trošičku, mám pocit, že nás ta mlha sleduje těma havraníma očima,“ zasyčela jsem a cítila napětí v každém bajtu. 

Ash jen přimhouřila oči a tiše pronesla: „Nezastavuj.“ Její hlas zněl jako ledový rozkaz. Komandér přikývl a rukou si sáhl na místo, kde měl svůj nový Hopslayer. Zarazila jsem se. Teprve jsem si všimla, že je levák. 

Drncali jsme dál po cestě, kterou jsme spíš tušili než viděli. Kdyby se před námi zjevil sloup, nebo strom, nevím, jestli by Komandér stihl zareagovat. A to jsme jeli krokem. Auto si důsledně užívalo každý důlek důrazným zhoupnutím, poté bez varování prostě chcíplo. Palubní deska zablikala, rozsvítily se všechny kontrolky. 

„Měl sis podřadit, chcíplo ti to.“ chtěla jsem odlehčit to napětí. Komandér se na mě podíval, nadechl se a z mlhy se ozval smích. 

Dívčí. Zněl odevšad. Zleva, zprava, zvenku i zevnitř našeho auta. Povědomý. S ozvěnou, která nepatřila prostoru. Mlha dostala červený háv. Vyšla z lesa, jako by tam byla vždycky. 

Před námi se z mlhy zhmotnila Karkulka. 

Ta samá malá postava v červené kápi, košík houpající se v ohbí ruky, kroky lehké jako mech. 

Jenže tentokrát… nebyla sama. Komandér vyvalil oči, já vyvalila oči, Ash se zamračila a stiskla čelist. 

Vedle ní se v bílé kaši táhlo cosi obrovského. Vyšší než byla ona sama, na první pohled ne lidské. Postupně se z mlhy vynořil čumák, podlouhlý, lebka, kalné oko. Vlk. Nebo to, co kdysi byl vlk. 

Pohyboval se plynule, avšak s častými záškuby. Tělo byl jeden nechutný rozklad. Většina hlavy odhalená lebka. Srst měl zplstnatělou od hlíny, krve a něčeho, co pod kůží pulsovalo. Jedno oko mléčně bílé, druhé chybělo. A nevydával ani zvuk. Jeho dech se mísil s mlhou a nebylo jasné, zda ji netvoří on sám. 

„Nazdárek,“ řekla Karkulka sladce s úsměvem jak se zastavila přímo před naším autem. Žlutá světla dodávky sama zhasla.  

„Zase ty,“ zamručel Komandér a polkl nasucho. 

„Stýskalo se?“ naklonila hlavu. 

„Ještě se rozhoduju,“ odpověděla jsem. 

„Pořád chcete to, co mám v košíku?“ zahihňala se a pláténko jako by omylem odhalilo krátkou, upilovanou hlaveň. Ash se dívala střídavě na malou holku a na monstrum, které s sebou vedle ní škubalo tělem. 

Karkulka se na vlka ani nepodívala, dobře věděla, že tam je, ale všimla si právě Ash. 

„O, našli jste si kamarádku,“ namísto úsměvu a chichotu, pronesla úplně plochým tónem. Vlk zavrčel, hrdelně a bublavě. Udělal krok blíž k Ashinu okénku – byl vysoký jako náš Transit, jen tisíckrát hůř páchnoucí. 

Komandér stočil oči k Ash, ale jinak byl zcepenělý. Svíral oběma rukama volant. 

„Našla si nás sama,“ odpověděla jsem s pocitem, který bych popsala jako motání hlavy. Karkulka našpulila rtíky. 

Vlk stočil obludnou hlavu a své mrtvé oko na Ash. Ta mu pohled oplatila. Ani mrknutí. Ani záškub. Jen surová, ledová výzva. 

Vlk vydechl nízký, bublavý vzdech, který mohl být vrčením, varováním — nebo vzpomínkou. 

Nekonečnou vteřinu se ani jeden nepohnul. 

„Kde ses tu vůbec vzala?“ vydechl Komandér a Karkulku tím vytrhl z nějakého transu. Opět se usmála, zahihňala a zatočila dokola. „Já sem patřím, ale co tu děláte,“ ukázala prstem přímo Komandérovi do duše, „VY?“ Trošku to s ním trhlo a začala ho bolet hlava. 

„My jedeme stále na západ, přeci,“ řekla jsem nejistě, a můj hlas mi zněl cize. 

„Cesta je rozbitá,“ odpověděla. „Měli byste to vzít zatáčkou skrz les. Tam je to bezpečnější.“ 

Znělo to hrozivě. Hlavně to slovo „bezpečnější“. Udělala pár krůčků k vlkovi, pohladila ho po hřbetu a z oka jí sklouzla rudá slza. Zachichotala se — a z mlhy se ozval pláč. Ash dál zírala na vlka jako na svou dávno ztracenou nemesis. 

Karkulka otočila hlavu a naše oči se setkaly – podívala se mi přímo do kamerky a já věděla, že je zle. 

Senzory hlásí nulu. Ale já cítím, jak se něco dívá. Dva rudé víry mě vtáhly dovnitř. Ten úsměv. Viděla jsem RUDĚ. Můj obraz se každou sekundou víc a víc rozpadal. Svět se rozjel ven, její oči dovnitř. Chtěla jsem křičet nebo utéct, ale nic z toho... Z dáli se rychle blížil vysoký táhlý skřek, hrozil že do mě narazí a já vybouchnu, neschopna jakkoliv reagovat. Mé jádro se začínalo vařit. 

„My ale chceme na západ,“ pronesl Komandér pevně a důrazně. 

LUP. Vše zmizelo. 

Karkulka stočila pohled zpět na něj a píchlo ho v hlavě, až nahlas sykl. 

„No však ano,“ usmála se. „Západ je skrz les. Copak nevíte?“ Zachichotala se. Hlas jí přitom přeskakoval, jako by měl vlastní digitální ozvěnu. 

Snažila jsem se znovu získat kontrolu. Nedokázala jsem se na nic zaměřit. 

To, co říkala, bylo cítit jako západ. 

A ona jen čekala, pohupovala boky vpřed a vzad. Košík se houpal. Vlk se rozkládal. Jeho mrtvé oko stále upřené na Ash. Ta stále držela pohled, aniž by mrkla, ovšem její ruce svíraly sedačky víc a víc. 

„Opatrně na svých cestách,“ zahihňala Karkulka nakonec, oči přeskočily na Ash. „Něco by tě mohlo kousnout.“ dodala temně a ledově jejím směrem.  

Havrani s křikem vzlétli. Někteří z nich padli mrtví, rovnou na zem. 

Ash jí pohled oplatila. Vlk znepokojeně zabublal, trhl sebou a přešlápl si. Pár mrtvých ptačích těl zabubnovalo o střechu a kapotu. 

„Tu výzvu beru,“ odpověděla Karkulce chladně Ash. Komandér si potřeboval promnout spánky, ale neudělal to. 

Ticho. Mlha se zachvěla, další havrani padli na zem. 

Komandér sevřel volant pevněji. 

Vlk se pohnul, sliny mu kapaly z tlamy a vydával zvuk jako vařící se maso. Jak naklonil hlavu, pod srstí se rýsoval vstřel. Karkulka, stále sledující Ash, sklouzla rukou k ráně. Prsty jí při tom vklouzly téměř do té díry. Usmála se, druhou rukou si rozmazala rudou slzu po tváři a zasmála se — opravdově, krátce, znepokojivě svobodně. Z kapoty sebrala tělo mrtvého havrana za křídlo a zvedla si jej před oči. 

„Můžou vůbec duchové v oceli vyzvat něco, co už nežije?“ 

Ash ani nemrkala, ale něco v sedačce křuplo. Mě polila hrůza. 

Karkulka nabídla mrtvého havrana vlkovi. Ten ho snědl. Tak jak to jen šlo bez tváří… Já vnímala jen své jádro, které hrozilo výbuchem. 

„Ta mlha je tvoje dílo, co?“ zeptal se Komandér ztěžka. Velmi ztěžka. 

Karkulka našpulila rty, jako by jí otázka zkazila hru. 

Zamračila se a odvětila rychle, zpěvně, v hlase zněl opět led: „Mlha přichází a odchází, jak se jí zlíbí,“ vlk dokončil pojídání havrana. „Vaše kamarádka má tajemství. Nevím, jestli se s ní chceme kamarádit,“ dodala Karkulka nakonec skoro ublíženě a otočila se k odchodu. Otočil se i vlk. 

Mlha je okamžitě pohltila — a jejich obrysy v mžiku zmizeli. 

„Měli bychom vypadnout. Daleko.“ zašeptal Komandér když povolil stisk na volantu. 

S napětím otočil klíček. Motor zakašlal — a pak neochotně zařval k životu. 

„Ta mě vážně děsí. Co je vůbec zač?“ otřásla jsem se. 

„Děsí? Viděla jsi jejího mazlíčka? Já už nikdy neusnu.“ 

Ash mlčela, jen pustila sedadla a zapadla do stínu kabiny. 

Mlha trochu povolila a odhalovala tak svět, který se ponořil do temnoty. 

Cesta se vracela do našeho světa, a my jeli dál, nechávajíc havrany za námi. Živé i mrtvé. Nebo, možná mrtvé i mrtvé…  

Poznámka Karkulky o Ash visela ve vzduchu jako ta mračna nad námi. Nikdo k tomu nic neřekl. 

  

A západ… se změnil v jih.