ChatGPT | Široký kalhoty

ŠIROKÝ KALHOTY

byl jsem smutnej
jak prázdná kavárna
a zbytečnej
jak bez dortů cukrárna

přišla sice, ale jen aby mi řekla,
že dnes nemůže. Nic jsem na to neřekl.
Pak mi řekla, že vlastně ani zítra nemůže.
Já na to zase nic, jen jsem se pohupoval v kolenou.
Ruce jsem měl zasunuté v extrémně širokých kapsách extrémě širokých kalhot.
Chvíli čekala jestli zareaguju a když se nedočkala, řekla, že už vlastně nikdy nemůže.
Podívala se na mě tu nezbytnou chvilku aby zjistila, může-li mě opustit bez nebezpečí. Mít mě takříkajíc na svědomí, to by tedy nechtěla.
Taky jsem na ni koukal, bez vypuštění jediného slova
a ona za chvíli vypadla.
Já jsem stále stál na tom samým místě, a stále se pohupoval v kolenou.
A pak jsem se přistihl, že si cvrnkám do pindíka.
Holky, radím vám dobře: nikdy si neberte toho, co si cvrnká do pindíka.Takovej přijde večer domů a je už celej vycvrnkanej. 'Pana Boha, kam na to jen chodím', pomyslel jsem si a ušklíbl se.

Trochu mi zvlhly oči, to jo, ale jinak jsem byl v pohodě. Jen jsem nechtěl bejt sám. Jestě nebylo tak pozdě, abych někde v kavárně nedostal stůl, kterej by byl aspoň trochu schovanej a ve stínu.
Jen tak narychlo jsem se opláchnul a obléknul. Na oranžový triko, který jsem už měl na sobě, jsem si navlíknul modrozelenou mikinu s obrovskou kapucí. Ta se super doplňovala s těma mejma širokejma kalhotama, takže jsem si je taky nechal na sobě.
Byly tmavě modrý, tak se mi krásně hodily ke zbytku mýho mundůru.
S česáním jsem se nezdržoval, vlasy jsem většinou nechával tak, jak jsem je zrovna měl.
Právě začínal podzim a teploty byly trochu nízký na tu dobu. Řekl jsem si 'chytrej, vzal sis bundu s kapucí'.
Akorát mi jel autobus, tak jsem do něj hopsnul a za dvě stanice zase vyhopsnul. Stejně dobře jsem mohl vyhopsnout už tu první stanici. Nebo některou z příštích. Bylo mi to jedno, ještě jsem to tu moc neznal.
Do toho bytu, ve kterém jsem před chvílí dostal kopačky, jsem se nastěhoval ani ne před měsícem.

Stál jsem na rohu hlavní ulice, na které jsem právě vystoupil a nějaké vedlejší ulice, do které jsem právě zamanévroval. Obě její strany lemovaly malé obchůdky, nějaká palírna, kde prodávali jen tvrďáky a kadeřnický krámek.
Tam jsem se tedy zastavil a koukal do výlohy. To jsem prostě musel. Nevím, odkud to mám, ale strašně rád jsem se díval na méně nebo více zručné kadeřníky, co všechno dovedou vykouzlit na hlavách těch stále nespokojených dam.
V kadeřnictví seděla ale jen jedna mladá žena, k tomu ještě zády ke mě. Čím mě ale přece jen dostala, byl její outfit. Měla na sobě modrozelené kalhoty a oranžové triko. Kousek dál stál osamělý dřevěný věšák, který tu směl stát nejspíš jen z důvodů nostalgie starších zákazniků. A na něm se pyšnil už teplejší modrý kabát. 'Škoda, že ji nevidím do tváře', řekl jsem si a pomalu se odporoučel.
Došel jsem na malé náměstíčko, od toho kadeřnictví vzdálené jen pár kroků.
Ten první neonový nápis, který jsem zaregistroval, nesl písmena "Kavárna". Ne třeba 'Kavárna u lípy' nebo pro mě za mě 'Kavárna na náměstí". Oba názvy by se byly hodily, ta kavárna, mimo to, že stála na náměstí, stála i blízko obrovské lípy. Ale ne, ta kavárna se jmenovala jen "Kavárna".
Vešel jsem tedy dovnitř, připravený rychle si vybrat nějaký nenápadný stůl, neboť jsem čekal, že kavárna bude plná. Ale zpomalil jsem, času na to jsem měl teď víc než dost. Kavárna byla totiž prázdná. Neseděl tu ani jeden host. 'Co se to tady děje, proboha? Vždyť to snad ani není normální!"
Usedl jsem ke stolku pod nějakou palmu, přítmí tam sice moc nebylo, ale v tomto případě to bylo jedno. Místo jsem si vybral proto, neboť skýtalo pohled na takřka celou kavárnu. Bylo to tu opravdu hezké posezení, vše bylo dokonale sladěno a já se tu cítil dobře. No, dobře, dobře! Zas tak moc dobře mi, po tom co se stalo, být nemohlo a ani nebylo.
Za chviličku přicupitala malá dívenka, tedy asi tak patnáct, šestnáct let. S trochou ráčkování se mě zeptala, co si přeju. Nedovedl jsem ji to zatajit a tak jsem přiznal, že bych si dal espresso. Dvojité espresso. Dívenka jenom mlaskla, pak odběhla, za chvíli zase přiběhla a zeptala se mě, bylo-li to dvojité espresso, které jsem si právě objednal, nebo přeci jen jednoduché. Zopakoval jsem ji tedy svoje přání, mírně pobaven.
Za chvíli jsem už ale měl moji kávu v pořádku na stole a - jak jinak, začal jsem myslet na Sylvii. Tak se jmenovala ta...ale vy už víte.

Myšlenky v hlavě mi zpřehazovala jen chvíli, protože za krátko se rozletěly dveře a jimi až skoro k mému stolu proletěla mladá žena. Na sobě měla modrozelené kalhoty, nějaký oranžový tričko a rozepnutý polozimní modrý kabát.
Rozhlédla se rychle po kavárně a pohledem spočinula na mě. Vteřinu na mě zírala jak na zjevení, pak si dala ale ruku před pusu a vyprskla smíchy. Na to se podívala zase na sebe, pak zase na mě a příšerně se smála. Očividně se smála nám oběma.
Bezpochyby to byly na chlup stejné barvy našich oblečení.
Kývnul jsem na ni přátelsky aby se ke mě posadila. Myslím, že to bylo naprogramovaný. Kam jinam by si taky měla sednout, v prázdné kavárně? A ona taky tak učinila, jak jsem předpokládal.

"No to je tedy gól! Že zrovna my dva jsme se tu takhle sešli! Chvíli jsme se tak oťukávali, pak řekla: "já jsem Jiřina". "A já Petr".
"A, Petře, řekni, ty jsi ode dneška sám, viď? Ne, neptej se jak to vím, ženský na to prostě mají čuch.
A pak ty tvý oči smutný. A to je smutný. Já jsem dnes zase veselá. Můj dosavadní kluk konečně pochopil, že to u mě prohrál, a tak jsem sama". Já jsem se hned chopil této nečekané příležitosti a řekl: "Myslím, že tady se mýlíš, Jiřino. Sedíme tu přece dva, nebo dvě, aby to bylo spravedlivý". Přerušila to mý drmolení tak krásným úsměvem, že se mi zatajil dech. "Jsi moc hezká holka, jsi i milá, chytrá, pěkně se s tebou povídá a máš krásný úsměv. Byl bych blbej, kdybych tě nezačal balit".
"Už jsem si myslela, že to neřekneš. Nebo neuděláš."
Pak se ke mě přes ten malý kavárenský stolek naklonila a dala mi pusu. Na pusu. Srdce mi začalo tlouct a..."
"Tak půjdeme?" Zeptal jsem se až moc chtivě.
" Myslíš na procházku, za tohoto chladného podzimního večera?"
"Přesně na tu jsem myslel, Jiřinko".
"Dobře, ale něco mi Petře musíš slíbit, jo? Až půjdeme spolu ven někdy příště, vezmeš si jiný kalhoty!? Slibuješ?"
"No proč by ne? Tobě se tedy nelíbí? Teď jsou přece tyhle extrémě široký kalhoty 'in'?
"Já vím, ale je tu jedna věc...von takový kalhoty totiž nosil i ten můj dosavadní...a pořád si...no, on tomu říkal, teda... "cvrnkal do pindíka". V těch širokých kalhotách a kapsách nikdo nic nepozná. No a když pak přišel večer domů, tak někdy byl už tak vycvrnkanej, že..." teď mi pripadalo, jako by se zastyděla, ale zvládla to dobře. Stejně ale jsem si nemohl pomoci a rozesmál jsem se. Najednou se Jiřina rozesmála taky, a tak jsme se chvíli smály na plný pecky.
"Víš, Petře, myslela jsem si, že bych tě pak musela pozorovat, jestli v tom taky nelítáš."
Viděl jsem, že Jiřina byla trochu rozpačitá, tak jsem mou ruku položil na hřbet její ruky, abych ji uklidnil. Neucukla. V tu ránu mě polil takový pocit štěstí, který s tou svou dosavadní jsem nikdy nepoznal.
Vrátil jsem se ale k našemu rozhovoru a, sice s trochou ostychu, jsem ji řekl pravdu: "právě dnes, když jsem mluvil s tou svou dosavadní, jsem si do toho mýho pindíka párkrát cvrnknul. Nejspíš z nervosity. A víš, co mě napadlo?
Následující věta: "holky, radím vám dobře: 'nikdy si neberte toho, co si cvrnká do pindíka.Takovej přijde domů a je už celej vycvrnkanej."
Netušil jsem, že to v Jiřině vybudí takový množství smíchu.
Když se konečně uklidnila, řekla mi zcela vážně: "je mi s tebou moc hezky, Petře. A to ti říkám: nezačneš-li mě okamžitě balit, začnu tě balit já!"
Tak jsme se od této chvíle balili navzájem.
Byl to krásný večer.
Brzy jsme u té mladé dívčiny, co ráčkovala, zaplatili, a ruku v ruce vyšli z kavárny koupit mi nový kalhoty.
"A do čeho si teď budu cvrnkat?", pomyslel jsem si...