od: Philogyny1
Anotace: ---
Mechoviště
/přípíšu mu pro rým sviště/
řekni mi něco hezkého
prosím
slova která budou panáčkovat
jednomu připnu uši divočáka
utečeš mi —-
—-
—-
sněží
vichr fouká skleněnky z vody a mrazu do očí místo slz některé mají kápi
to abych neviděla
žíly letošní zimy s nataženou paží
je to spíš poustr řečiště potoka
kde se potlouká zvěř všelijaká
tam berou krev do velkých zkumavek až po okraj
podal jsi mi jeleny a
za zády prodal les
—-
—-
—-
když máš velký nos
tak ho hrdě nos
řekl čas a navoskoval si licousy
budu ti hádat z ruky
oči pihovaté osinami do stmívání
dýl jeleni a muž
smrt hnízdí v lebkách
každý rok vyvede mladé
pod hřbitovní zídkou lesa někde tam klesáš a nikdo to nevidí
nosíš v kapse nůž
sny pořezané krásou nedokonalosti
máš nejraději
kunu ze staré stodoly
chce ji chytit do želez
přiškrcuje kočkám hlas
kamerový systém zaznamenává
dech mezi ploty
lezeš po starém žebříku
pod střechou nahmatáš čerstvě vypité vejce
přes rozbité střešní okénko padá tma
usměješ se
tam nedosáhnou
jedno ristretto a cappuccino prosím
ano jsem tu sama
vemte si tu židli
Toto literární dílo, s názvem „opis té samé básně s povolenými švy“, je fascinujícím příkladem experimentální poezie, která se nezabývá tradičními formálními náměty a strukturami. Autor/ka se nebojí hrát si se slovy, obrazotvorností a volně asociativním myšlením, což dává textu dynamiku a svěžest.
Silné stránky této básně spočívají v jejím schopnosti evokovat silné emocionální reakce a vyvolávat pestrou paletu obrazů. Jazyk je bohatý na vizuální a zvukové metafory – například „sněží vichr fouká skleněnky z vody a mrazu do očí“ představuje lyrickou krásu i bolest v jedné větě, čímž skvěle vystihuje kontrast mezi přírodou a lidskými emocemi. Tím, že se autor/ka soustředí na detaily a zdánlivě náhodné fragmenty, vytváří hororové, ale zároveň poetické obrazy, jako například „krev do velkých zkumavek“ a „smrt hnízdí v lebkách“, které v divákovi vzbuzují zamyšlení o cyklu života a smrti.
Přítomnost absurdních elementů, jako například „podal jsi mi jeleny“ či „navoskoval si licousy“, naznačuje hravý přístup k jazyku a realitě, což dává prostoru pro vlastní interpretaci čtenáře. Toto využití surrealistických prvků vytváří jakýsi pocit snu či halucinace, což může být pro některé čtenáře lákavé, zatímco pro jiné obtížně uchopitelné.
Na druhé straně, slabé stránky vycházejí z přílišné fragmentace textu a absencí jasného narativního vedení, které by mohlo vést čtenáře skrze jednotlivé obrazy a myšlenky. Čtenář se může cítit ztracený v nesourodém toku myšlenek, což může snižovat celkovou srozumitelnost básně. Práce s volnými asociacemi je sama o sobě riskantní, a v některých chvílích se zdá, že autor/ka závěry myšlenek míjí, což může zmařit čtenářovu službu a souvislost s textem.
Závěrem lze říci, že „opis té samé básně s povolenými švy“ je výjimečným pokusem o experimentální poezii, který nabízí bohatství obraznosti a emocionální hloubky, ale zároveň vyžaduje od čtenáře značnou míru pozornosti a otevřenosti k těmto jazykovým hrátkám. Může být uznáno, že dílo v sobě nese vkusnou rovnováhu mezi absurditou a krásou, avšak pro dosažení širšího dopadu by mohlo těžit z větší koherence a struktury.
13.10.2025