ChatGPT | Horečka a les

    Spalující horečka, která ho trápila už několik dní, se ho držela i nyní. Na dvorku jej ale ovanul větřík, takže se povzbuzený vydal křovinami do stráně.      Ochotně šlapal do kopce i v lese, jen aby tam už byl. Dýchal rychle a nahlas, ve spáncích mu z horečky tepalo a na čele vyrazil pot. Setřel ho hřbetem ruky a už stál na kraji známé scenérie. Napravo habrové houští, nalevo ke kolejím padající stráň posetá borovicemi, před ním stezka, která asi po sto metrech ústila do úvozové cesty táhnoucí se kolem vysokého ostrohu s buky, borovicemi a smrky.
     Tady byl jiný svět. Ticho a klid, jen lesní cvrkot. I horečka na chvíli ustoupila. Šel teď zvolna chodníkem, jehož okraje tvořily kameny porostlé lišejníky. Nad hlavou mu třeskla křídla, jak se krahujec spustil z větve borovice a nabíral výšku. Cosi se zalesklo mezi valouny. Zvědavě zvedl šutr pokrytý misničkou. Uviděl však jen kousek plastu z nějakého kelímku, jak se od něj odrazil paprsek slunce.
     Vylezl na ostroh a chvíli tlumil jeho kroky okr spadaného jehličí. Clip-calp, clip-calp, clip-calp, ozval se kdesi nad ním hlas budníčka. Jenže on ho nevnímal, neboť horečka podnikla další nápor. Před ním mělká strouha, kde rostly různé keře a po okrajích kapradiny. Skoro se do ní zřítil a vyplašil lišku, byla však rychlá, a tak zahlédl jen mihnutí jejího ocasu. Z dálky sem dolehlo houkání vlaku před můstkem.
     Vyškrábal se z roklinky a zamířil tam, kde se začal les svažovat do údolí. A už byl před půvabným kopečkem, který se znenadání zvedal na okraji hlubokého srázu. Skalina pokrytá světlehnědou půdou, na ní polehlá tráva vyšisovaná sluncem, pár nízkých křivolakých borovic, mezi jejich tmavými korunami svítila bělavá modř nebe.
     Lehl si naznak, jako už tolikrát. Zavřel oči, aby ho neoslňovaly pablesky slunce. Vál lehký větřík a přinášel trpkou vůni tvrdé řídké tmavozelené lesní trávy, pár stébel ho lechtalo na uchu. Les šuměl a všude nezbytné crčení hmyzu. Prošla jím nová vlna horečky. Usnul. Probral se s horkým čelem, okoralými rty a suchem staženým krkem. Napil se z plastové láhve zteplalé vody. Sedl si a zapálil cigaretu. Hned se rozkašlal, a tak ji zdusil o kámen. Lesklý brouk se plahočil kousek vedle přes suché stéblo.
     Vstal a spustil se srázem přímo dolů, klouzal po plochém kamení a suchém listí, vtom se zaklesl špičkou boty do oka vyčnívajícího kořenu, tělo se vymrštilo a řítil se hlavou napřed. Odřel si prsty a dlaně, jak se chytal drsné kůry statných dubů. Skulil se na bok a válel sudy dolů, narážel do kmenů, ale ne dost, aby ho jeden zastavil. Skončil až dole v údolí ve starém listí vedle kamenité cesty.
     Celý potlučený a podrásaný vylezl na cestu. Horečku teď necítil. Pod nohama mu křupalo kamení. Mezerou v hustém křoví se vydal na hráz známého rybníčku. Došel ke stavidlu, zabrzdil na hřebenu betonové zdi a sledoval odtud, jak voda přepadá přes zčernalý trám, tekla i škvírami mezi dalšími trámy naskládanými na sebe. Blýskavý pstruh vyrazil zpod kamenu ve vodě pod stavidlem.
     Tělem mu proběhla vlna horka a hned nato chladu. Otřásl se. Před očima se mu zjevila Milena. Měl tehdy šestnáct a ona sedmnáct. Tady na hrázi spolu poznávali tajemství lásky a sexu. Nazí pak plavali v rybníčku. Teď vzal opuštěný kámen a mrštil jím do míst, kde se tenkrát ve vodě líbali. Nerost roztříštil zrcadlo hladiny, olivově zelená voda se rozvlnila, z rákosí vylétly tři divoké kachny a s kvákáním zmizely za korunami osik. Pod hrází zaskřehotal skokan. Vlny od kamene doběhly k rákosí a rozhoupaly stoicky klidnou potápku roháče.
     Už tu neměl co dělat. Vrátil se na cestu a vydal se hlouběji do údolí. Za jedním ohybem stál vlevo na trávníku u lesa černý srub s verandou. Na okenicích i dveřích měl závory z pásů zeleně natřeného železa s visacími zámky. U cesty se rozkládal šťavnatě zelený palouk s bleděmodrými zvonky. Za ostřicí bublal a zvonil potok.
     Vlezl si na prkennou podlahu verandy a schoulil se do kouta, odkud viděl palouk. Třásl se zimou, naskákala mu husí kůže a v útrobách mu zuřila horečka. Zůstal v klidu a brzy to polevilo. Okolím se rozléhalo ticho. Seděl nehnutě a rukama si objímal holeně. Za chvíli se na palouku objevil králík.    Chvilku se rozhlížel, něco chroupal a odhopkal. Všiml si žluny na větvi blízkého stromu. Za potokem běhala po tmavé kůře dubu dvě šedá tělíčka brhlíků. Na palouk vyšly dvě srny, kráčely vznešeně a zlehka vedle sebe, pátravě koukaly kolem, začaly se pást. Nedýchal uchvácen tím úžasným obrazem. Něco mu zašelestilo nad hlavou. Zvedl pohled k šramotu a uviděl korálky očí plcha, který ho pozoroval.
     Co se pak ale odehrálo, bylo mimo jeho chápání. Jedna srna najednou vykročila k němu. Blížila se opatrně, ale bez plachosti. Došla až na verandu, kde se krčil v koutě. Zastavila se a strčila mu čenich skoro do tváře. Koukali se na sebe, oba bez hnutí. Nevěřil by, že se něco takového může stát.    Zapomněl na horečku a hmatatelně cítil život i náhlou důvěrnost s tím úchvatným lesním tvorem. Nádherná, hluboká světla srny mu připadala jako oči věčnosti, kam před týdnem odešla Milena. Jen on tu zůstal, jelikož jeho sny ještě nedozrály.