ChatGPT | Kam nemůže SL.UN.CE.

   „Pane, přináším špatné zprávy,“ tiše promluvil příchozí, oblečený v černé kombinéze, a pozoroval přitom špičky svých vysokých bot. Necítil se vůbec dobře.

   Stál v kruhové pracovně s jedním stolem a židlí, na níž seděl stařec v modrém rouchu. Do místnosti pronikalo denní světlo dvěma okny, mezi nimiž visel na stěně obraz s letopočtem 2130. Byl na něm tentýž muž, který pod ním seděl za stolem; na obraze však byl mnohem mladší a tvářil se příjemněji než teď.

   „Jak to, špatné zprávy?”, vyštěkl ten za stolem. „Myslím, že jsem vám dal úplnou volnost, abyste s tou záležitostí OKAMŽITĚ skoncovali, ne?”, upřeně zíral na příchozího, který si náhle připadal menší a menší.

   „Ano, pane prezidente... ale čelíme tady vzpouře nevídaných rozměrů. Lidé se scházejí na různých místech, diskutují a šíří tu zprávu o tom – jak říkají -  prorokovi. Rozmáhají se nebezpečné myšlenky... o volnosti, svobodě, o konci našeho systému... nasadili jsme všechno, státní policii, tajné agenty, konfidenty, ale je to jako mor. Nedaří se nám to zastavit.”

   „A co SL.UN.CE.? Už jste nasadili SL.UN.CE.?”, přerušil ho netrpělivě prezident.

   „SL.UN.CE.? Nevěděl jsem, že můžeme zajít až tak daleko... pane?”, muž se roztřásl.

   „Je mi jedno, co si myslíte! Já chci výsledky, rozumíte? Nasaďte ho! Hned!”, prezident vstal od stolu a mávl rukou směrem ke dveřím.

   „Vypadněte!”

~*~

   Muž s identifikačním číslem AS-123 se vrátil domů celý roztržitý.

   „Co je, miláčku?”, zeptala se ve dveřích jeho žena, s číslem MD-365 na šedé kombinéze.  

   „Děje se něco... v práci?”

   „Ne, v práci ne. Slyšela jsi už o tom prorokovi?”, šeptl její manžel. „Dnes jsem ho mohl vidět! Kdybys jen věděla... jaká síla z něj šla. A ty jeho oči... ty oči,” muž se blaženě usmíval. „A co všechno nám říkal...! Musíš si ho taky poslechnout.”

   „Prosím tě, dej mi s tím pokoj a… mlč,” přerušila žena jeho přerývavý šepot.    „Jen nás, ty blázne, dostaneš do neštěstí a...”

   Ticho přerušil hluk z chodby domu a vzápětí někdo vyrazil dveře. Do místnosti vtrhli muži v černých kombinézách a za nimi důstojně vstoupil jeden v žlutém rouchu.

   „Dobrý den, já jsem SL.UN.CE. - SLepý UNiverzální CEnzor,” sdělil úsečně.    „Zachytil jsem tady nepovolená slova,” otočil směrem k AS-123 obličej s prázdnými důlky místo očí.

   „Přidržte ho,” rozkázal svému doprovodu. Muž byl okamžitě obklopen a s hrůzou třeštil zraky v neblahé předtuše. SL.UN.CE. k němu přistoupil, chytil jeho hlavu do dlaní, zamumlal několik nesrozumitelných slov a ve výrazu zajatce se objevil tupý výraz. SL.UN.CE. se otočil k ženě.

   „Musel jsem mu vymazat část nežádoucích vzpomínek, ale příště...,” významně se odmlčel. „Příště už tak milosrdný nebudu,” otočil se a strojeně vypochodoval ze dveří následován ostatními. Žena s úlekem pohlédla na svého manžela a pak se sesunula na podlahu…

   Když SL.UN.CE. vyšel ze dveří, chvíli stál, otáčel hlavou doprava a doleva, pak se zarazil a suše pronesl:

   „Ulice 54, objekt prioritního významu”. Vykročil, následován zbytkem skupiny.

   Po pětiminutové chůzi vstoupili do čtyřpatrového domu s oprýskanou omítkou. Chtěli vyjít po schodišti, ale neznámá síla proudící shora dolů jim bránila v postupu vpřed. Čtyři muži se opakovaně snažili vyběhnout po schodech, ale vždy se jen bezmocně svalili a skutáleli dolů. SL.UN.CE., stojící pod schody, se blaženě a pobaveně usmíval.

   „Máme ho, to je on - ten jejich prorok,” vykřikl k ostatním.

   „Tady nic nezmůžu, zavolejte LE.KA.ŘE.,” pokynul.

   „Cože, LEGII KARDINÁLNÍHO ŘEŠENÍ?”, ozval se jeden z mužů.

   „Tak..., nic jiného nám nezbývá. Jinak nám opět upláchne,” přitakal SL.UN.CE.

   „Pamatujte si tupci, tam, kde nemůže SL.UN.CE, tam musí LE.KA.Ř.!”

   SL.UN.CE. si znechuceně odplivl a vyšel před dům. Po chvíli na něj padl stín přilétajícího stroje.

   „Tak, to bychom měli,” spokojeně zašeptal a nastavil své prázdné oční důlky paprskům poledního slunce.