ChatGPT | Vyznání

Prý všechno je relativní. Premisa zcela jistě naráží na čas a jeho složitou uchopitelnost. Někteří věří, že to, co vnímáme, je jen hologram, iluze, zatímco naše bytí rozprostřené do dalších dimenzí putuje časoprostorem dokonale nezatížené světskými zákony, které definují hranice naší všednosti a které považujeme snad i právem za nedokonalé, neb víra ve všeobecnou etiku a vyšší smysl věcí nám, snad naivně, a priori slibuje spokojenost aspoň v těch rovinách, které podléhají vnímání našich pěti smyslů. Pak ve třech dimenzích světa kolem nás svázáni tím, co smíme a nesmíme, máme odvahu snít. Často mlčky. Proč? Má punc vyřčeného moc šlapat po našich touhách? Proč je špatné nevyslovit přání, když sfoukáváme svíčky, když pod návalem sentimentu podlehneme kontrastu krutosti zimy a slavíme narození židovského krále a kdejakým zvonem přivoláváme víru a prosbu o splnění... čeho? Je přikázané mlčení obrazem toho, že neskromně toužíme po věcech zakázaných? Je to špatně - toužit a chtít? Je etika tou normou? Či je jen dámou v omšelé luxusní róbě a její pel vyprchává touze příčit se přirozenosti síly a lidskosti vyslovit: "chci... chci, protože toužím." Ta rouhačská odvaha, ta drzost... je často nedostižnou esencí klíče vystoupit z řady. Bez ambice obratně chápat einsteinovskou fyziku, přesto ignorujíce tu newtonoskou, protože pro potřebu věci je příliš kostnatá, ohýbám čas a prostor. Jak? Vždyť jsme jen hologramem. Prý. Pak vše je jen sen. Princip odrazu obrazu v zrcadle pak na jednu stranu definuje nekonečnost a straně druhé - což je směr, kterým mířím - definuje opakující se prvek. Sen ve snu. A já chci věřit, že sníš. Možná mám tu drzost v něm být, což mi lichotí. Vzduch kolem voní Tebou. Jistě, že by ses tomu bránila, není to nic výjimečného, proč by mělo. Proč? Protože voní právě Tebou. A nehledě na to jaká je skutečná podstata nás, iluze světa je dokonalá ve svých detailech. Někteří z nás si je kradou, jak odporný zlozvyk... Však zkus se zamyslet jak by pak mozaika Tebe v mysli někoho, kdo by to dokázal, mohla být krásná. Dodnes obdivujeme touhu antických umělců se dotýkat, zhmotňovat obraz takové touhy a dát jej v oči jiných. "Nechť zří ti prostáčci dokonalost mých snů, neb já byl políben Bohy. A Vy jen krčíce se ve stínu toho, co Vám je povoleno, hledáte po čem toužit, kdežto umělec Vám dává konkrétní obraz." Možná jsem mohl mít ten dar... možná. Nicméně jsem si Tě pod závojem temného plátna noci představoval častokrát. A kradl jsem si Tě... Že teď toužil bych vědět, že je Ti dobře, když sníš? Nedokázal jsem být nikdy odvážnější? Jistě, že ano... Vždyť sny musí být neskromné a odvážné... Protože nemlčí, nenašlapují, nebojí se, jsou ryzí a pramálo je zajímá ostych diktovaný normou... V tom pohledu je něco božsky krutého. Bezútěšnost výhledu na obnažené stěny hor zdobených stále vzácnějším ledem kontrastuje s hlubokou pravdou sytých barev lesů. Je zima. Možná až příliš. Zabalená do deky upíráš pohled tak, že plameny krocené stěnami krbu neochotně slouží a odrážejí se Ti v očích. Je to už nějaká chvíle, snad dozvuk melodie tichého monologu stále zaměstnává Tvou mysl, možná jsi vnímala jen to mezi řádky. A já Ti to všechno musel říct. Ne teatrálně, ne melancholicky a sentiment mi i tentokrát přišel cizí. Nebránila ses, nepřerušila jsi jej a já snad i chtěl věřit, že každé to slovo slyšet chceš. A teď, kromě syrové disonance zvuků vzdorujícího dřeva podléhajícího plamenům, je ticho. Jsi opřená o mne a já nemám tu odvahu rušit pocit, že Ti je dobře. Že Tě nic netíží. A vzduch kolem zase voní Tebou, je to neúnavná vůně, která zaměstnává mé smysly... Chci s Bohy uzavřít dohodu, že Ti nedovolí se těmito řádky unavovat, když Tě svět bude trápit. Že Tě nebudou budit, když máš snít. Jsem dokonce umíněný tak, že je chci uplatit, aby měly moc se Tě hladivě dotknout. Vím, že je nicotnost nedokonalosti mého lidství jen pobaví a jak jest psáno v Koránu, vše je předurčeno a sepsáno v Knize osudu... Přesto bych si to přál. Sni, prosím, sni, jako já sním a jsi tak se mnou. Stejně jako v běhu dní, které staly se mi plátnem pro hezčí obraz každodennosti.