Fialková

Stála v malé plechové vaničce, kolem kotníků jí praskaly průhledné bublinky mýdla.

Nevěděla proč, ani jak se tam ocitla, jen proklínala své vlasy, které sahaly jen po ramena a nemohly tak skrýt její mladou nahotu.

Uvědomila si, že za ní někdo stojí.
Slyšela jeho klidný dech a vnímala vůni mužského těla.
Vztáhl k ní ruce, byly sevřené v pěst, ale ne silou, jen něco skrývaly.
Viděla jeho tvarované, silné paže, které se přiblížily k jejímu obličeji, otevřely se a z dlaní se vysypaly malé sladce vonící fialky.

Tiše se točily na hladině, které středobodem byla ona sama.
Vysílaly k ní slabou vůni jara.

Bezděčně se podívala na své dlaně. Až teď si začala uvědomovat palčivou bolest.
Byly plné krvavých šrámů.
Nepamatovala si, jak k nim přišla, nevěděla proč, stojí nahá, po kotníky ve vodě, v plechové vaně plné mýdlových bublin a fialek.
Jen se rděla studem. Rukama se chtěla obléknout.

Muž se tiše sehnul, nabral vodu velikou mořskou houbou a začal ji v tenkých pramíncích vymačkávat nad jejími rameny.
Voda i on se jí dotýkali tak něžně, hřejivě teple, až přestala vnímat vše kolem a soustředila se jen na slastný pocit, kterým byla najednou cele obklopena.

Doposud si netroufla zvednout hlavu a prohlédnou si toho, kdo s takovou trpělivostí a pečlivostí omýval její zablácené tělo.
Jediné co viděla, byly jeho mužně ochlupené ruce a černé prstýnky vlasů spadající i přes jeho obličej.
Vnímala jen jeho velikost a sílu, která ji neděsila.

Když jí muž omyl, přehodil přes její vzrušením rozechvělé tělo měkké prostěradlo.
V tom samém okamžiku se ocitla nad zemí, v jeho náručí, schoulená jako kukla v bezpečí pukliny stromu.
Nebránila se.
Jen její rychlý a mělký dech prozrazoval, že neví , co bude dál.

Muž si ji donesl k dřevěné posteli, plné polštářů vyšívaných madeirou.
Ještě než ji položil, velkými plnými rty se dotkl jejího čela.
Ucítila horko.
Dotkl se jí však, jen jakoby motýl zavřel křídla.

Přikryl jí bílou pokrývkou a bez jediného slova odešel…