Neonové přežití

Poznámka autora: Každý znás sníme, ale zachytit děj snu je velmi složité, trénovala jsem to roky a zde je výsledek. Tenhle krátký příběh zachycuje můj sen před pár dny. Pokud se bude líbit můžu se pokusit o pokračování - jinak tento akční žánr mi není vůbec blízký, budu ráda za jakoukoliv radu :)


Nálož explodovala a nastalo ohlušující, barevně pulzující světlo. Barevné pilulky měnící neurony v mozku se rozprášily do povětří.
„Liori!!“
Křikla na mě Miren. Okamžitě mě to probralo z tranzu.
„Musíme odsud, Elune je také mrtvá, jsou tady, střílejí po nás!“
Popadla mě za paži a chtěla mě táhnout ven k zavírajícím se vratům budovy. Když jsem se ohlédla, uviděla jsem Rhen Yanau a další tři, jak běží s námi. Rhen to právě schytala do nohy. Zahlédla jsem odstřelovače, který ji trefil a ona padla k zemi. Neměli jsme čas ji zvedat – po chvíli schytala smrtelnou ránu někam do hrudi.
Miren mě táhla dál za paži směrem k lesu. „Utíkej!“ volala, abych se vzpamatovala. Byla jsem nejmladší z celé skupiny, celé vzpoury. Byla jsem ještě takové pískle, ale střílet jsem už uměla a utíkat také. Už jsem se soustředila jen na útěk. Moje nohy mě nesly tak rychle, jak jen to dovedly. Do lesa nás bez úhony vběhlo jen pět. Vtom Yana vykřikla. „Pronásledují nás! Rozprchněte se!“
Miren na mě kývla a obě jsme se rozběhly jiným směrem.
Běžela jsem takhle asi pár metrů, v dálce byly slyšet výstřely a křik mých kompliců. Do očí mi vytryskly slzy – umírali a já jediná běžela kupředu dál a dál, do hustého a temného stromoví a tmy noci.
Vtom mi něco podrazilo nohy. V té rychlosti jsem úplně vzlétla do vzduchu. Mé dlouhé spletené vlasy se zamotaly do větví nade mnou, ale neudržely mě a já tvrdě dopadla spár větvemi k zemi. Zaúpěla jsem, ale nebyl čas se tou bolestí více zaobírat, měla jsem horší problémy.
„Ale ale.“ Poznala jsem dobře známý hlas. Žena si rozsvítila světelnými body světlo ve vzduchu pomocí svého displeje na předloktí.
„Liori.“ Vzala mě za obličej.
„Tessaro, prosím – byly jsme jako sestry.“
„Než jsi nás zradila, byly!“ Uhodila mě do tváře. A já opět skončila na zemi.
„Nezabiju tě, to by bylo moc jednoduché.“ Nacvakala něco na displeji, z kterého se vytasily dvě ostré nožičky jako vidličky.
„Ne!“ sykla jsem vyděšeně. Tessara tuhle vychytávku AI používala velice ráda, lidé po ní úplně zešíleli.
Bránila jsem se, ale byla jsem natolik vyčerpaná během, že to bylo marné. Vše, na co si pamatuji, bylo jen jak hodila na zem zbraň s jedním nábojem.
„Tohle, Liori, je mé slitování.“ Řekla, odplivla si a dala se pomalu k odchodu. Rozplakala jsem se, protože už jsem byla odepsaná. Nechala mě tam samotnou zešílet v temném lese s poslední kulkou, která to šílenství mohla ukončit dříve…

Dala jsem si zbraň za opasek a pomalu bloudila temnou nocí a čekala, až to na mě přijde. Oběť se většinou svíjela v hrozné křeči už do hodiny, tu jsem proplakala na místě, ale nic se nestalo. Ten šílený strach ze smrti mě pomalu přešel. Došla jsem na okraj jezera, na jehož druhém konci stál obchodní dům.
Podívala jsem se zpět do lesa a pak dopředu. Jistá naděje v tom je... pomyslela jsem si. Bylo totiž víc než jisté, že Tessara a její jednotka čeká v lese na můj poslední výstřel. Podívala jsem se opět nechápavě na zbraň, kterou mi Tessara dala. Měla jsem zemřít, ale proč se tak nestalo?
Zavrtěla jsem jen zmateně hlavou, namířila někam do strany a vystřelila, abych si tak získala čas a oni mohli začít hledat mé tělo.
Pak už jsem pomalu vešla do ledové vody a ponořila se pod hladinu. Hlava mě třeštila, bylo to příjemné ochlazení po všem tom stresu. Přesto byla ta voda natolik studená, že už po pár pohybech byl cítit chlad až na kosti.
Jsem dobrá plavkyně, přesto mě v polovině začala chytat křeč do nohou, že jsem se začala bát, abych to doplavala. Pravá noha mi ztuhla natolik, že jsem ji skoro necítila, ale já se nevzdávala, stále jsem měla naději. V té chvíli se mi v hlavě vynořily obrazy těch, kdo zešíleli po Tesseřině zbrani. Udělalo se mi zle, zastavila jsem se na místě a snažila se to rozdýchat, bylo pozdě na návrat ke břehu a stejně by mě tam čekala jistá smrt. Takže jsem sebrala všechnu svou poslední sílu a nutila se dělat další a další pohyby směrem k obchodnímu domu.
Světlo jeho ruchu mě ozářilo už na metry daleko. Ztěžka jsem opřela ruce o studené sklo, když jsem doplavala. Někteří návštěvníci mě pozorovali, ale já jim nevěnovala pozornost, dokázala jsem to. To mi pro tuhle chvíli stačilo.
Nastal však jiný problém. Jak se kruci dostanu dovnitř?!
Nalokala jsem se trochu vysíleně vody, ale ještě se na pár chvil vzpamatovala.
Musela jsem ještě chvíli plavat podél stěny, než jsem si všimla, že zde mají zapuštěný bazén přímo do jezera. Překvapilo mě to, ale ve své situaci jsem to víc neřešila…
Pro můj plán byl potřeba opravdu hluboký ponor. Nikdy jsem se takto hluboko nepotápěla bez vybavení a navíc jsem už byla vyčerpaná. Ale za dnešek jsem přežila přestřelku, zešílení a přeplavala ve studené vodě jezero. Takže ten ponor se už nezdál být jako velká překážka. Nezbývalo mi nic než se zhluboka nadechnout, moc o tom nepřemýšlet a ponořit se do hlubin.
Když jsem překonávala nejhlubší bod stěny obchodního domu, plíce ve mně cukaly a žadonily po kyslíku.
Rychle jsem se začala škrábat podél stěny nahoru, i přesto, že byla skleněná, měla jsem pocit, že mi to pomůže.
V polovině vynoření mi začalo silně tepat v hlavě. Zastavila jsem – sevřená vodou ze všech stran.
Nemůžu tu po všem tom zemřít! Ne teď!
Začala jsem být zoufalá, opět unaveně hrabat rukama výš…
Úplně jsem po skle vyskočila, jak jsem se rychle nadechovala.

Kyslík!!…

Lapala jsem po dechu a nezajímalo mě nic jiného. Zatímco sklo hlasitě pískalo, jak jsem se po něm škrábala marně víc a víc nahoru s touhou do sebe dostat víc kyslíku.
„Hej, jsi v pohodě!?“
Zaslechla jsem nečekaně, že mě snad v tom hrozném manévru někdo sledoval. Otočila jsem se směrem ke břehu bazénu. Nechtělo se mi plavat, ale tenhle malý kousek mě dělil od cíle.
Mladý muž, co zvolal ta slova, přiběhl k okraji a podal mi ruku. „Jsi v pohodě? Viděl jsem, jak ses potopila,“ zopakoval.
Já ho však popadla a zmoženě se nacápla na okraj bazénu a vykašlala zbytek vody.
„Opravdu dobrý?“
„Jo,“ lhala jsem, moc dobře to věděl, protože mé tělo se třáslo zimou, já se, ale mezitím dívala jen po ostatních, kteří si nás vůbec nevšímali. „Myslíš, že mě viděl ještě někdo?“
„Pochybuji – ostatní jsou moc zabraní do dnešního večírku.“
Jen jsem kývala a postavila se na všechny čtyři.
„Opravdu jsi v pohodě? Jsi úplně ledová,“ zeptal se počtvrté, až mě to začalo vytáčet. „Neboj, hodím do sebe nějaké to pivo – s přáteli jsem se vsadila, že se hluboko potopím.“ Začala se mi pomalu vracet barva, ale věděla jsem moc dobře, že by mi nic z toho, co jsem právě zažila, nevěřil.
„Dobře,“ pomalu se uklidnil a pomohl mi se postavit. Třásla jsem se.
„Jsem Solar, moje sestra Nina je tu taky, určitě má plavky navíc, najdeme ji.“ Byl milý, já jen vyčerpaně kývla a snažila se zorienatovat...