Příběh v hlásce Ohm

Příběh v hlásce Ohm

Anotace: Vytržená z kontextu bytí. Fantazie rozlévána do sci-fi ladění. Otevřené srdce a zkoumání sebe sama v mocné lásce spirituální něhy. Volnomyšlenkářské vyprávění pro potěchu.

 

Píše se rok 2077. Rozlehlá divoká příroda, jak ji známe dnes, vymřela. Pět ostrovních destinací setrvalo, pod elektromagnetickým polem bubliny, skryté oku člověka. Procházka lesem, toulání se v houštině pole. V tomto století, nepředstavitelná situace. Za těžké peníze neboli časové kapsle. Všechny vymřelé druhy zvířat, lidé nahradili roboty s přidáním buněčné stěny z daného tvora. Tkáně se přichytily k nanotechnologické fluidní tekutině a nasákly onen pach zvířete a přirozené chování. Lidé, nebo to co z jejich lidskosti zbylo, se snaží nerozladit chod planety. Zatím, vše pracuje jak má, než jedno vlákno dratórie nezpřetrhá své články...

 

Města, lépe řečeno lány obyvatelné destinace, kde nás obklopí holografické reklamy a nově vystavené technologické vymoženosti s přístupnou vědou pod okem lupy v ulicích. Mrakodrapy až dvěstě stop vysoké, sahající na nebe. S malými buňkami pro žití člověka. Úzký, svíravý osobní prostor, je jeden z hlavních problémů civilizace. Přelidněná planeta, chaos, přesný řád a systém, bez něhož by se vše rozpadlo. Kráčíte v těsných uličkách plných rzí, kaluží držících se na pojízdných pásech chodníku. Nepřetržitá doprava, ani kus samoty, milióny lidí okolo. To šílenství. Už je toho na mě dost! Já, člověk lidského pokolení, s hermafroditním pohlavím. Vám sdělím příběh ze spod stromu… V bezejmenné dimenzi.

 

Hoch bydlící naproti mému oknu mrakodrapu. Denně jej pozoruji ve víru kreativity. Píše, maluje a čte z tištěných knih a mnoho dalších činností rozvíjející a naplňující jeho bytí. Fascinuje mě. V tomto století unikát do muzejních prostor. Člověk dávno ztratil schopnost kreativní mysli. Dozvěděl jsem se a rozpoznal tuto činnost díky historickým holografickým knihám. Tato schopnost vymřela spolu s přírodou. Lesy chřadly, papír byl nedostatkové zboží a lidé museli dřít, aby uživili svou rodinu. Časové kapsle zapříčinily zkrácení života na více než polovinu a na "tvoření " zkrátka nebyl čas. Nechali jsme se ovlivnit technologickými posunky tak plně, že i naše DNA tkáň dokáže bez jakýchkoliv problému přilnout k robotickému vylepšení lidských částí. Uvědomujeme si, o co jsme přišly. Teď žijeme v „nejvyspělejší“ době bez jakékoliv lidskosti, radosti a uvolnění. Představa převtělení se do kůží starých umělců, prozkoumat jejich mozek a zpět nalézt ono dokonalé bytí. Mě vábí. Sestrojil jsem proto mikroskopicky miniaturní parazitickou formu s mou Genetickou modifikací DNA vazbou, smyslovými receptory s nanometricky přesnou látkou. V lžičce chemického nápoje se všemi živinami vytvořenými v laboratoři. Podán v pokrmu onomu tvořivému hochu. V oku vážky kamery a nasazeným parazitem. Zkoumám jeho vesmír v těle, plavu v jeho mozkomíšní vodě. Stávám se jím, chlapcem, tvůrcem, budoucností.

 

( Vypravěč se vtěluje do chlapce, na parazitalní úrovni.)

 

Myšlenky v mé hlavě kmitají, v barvou nasáklém, bytovém prostoru. "Otevírám dnes už čtvrtou knihu o přírodě starou pár desítek let, představuji si život v lesích. Jak zní tóny ptáků. Jak šumí potůček, co se skrývá v korunách stromů, ona lípa a hvězdná obloha pod soumrakem jezera. Chci to vidět! Sen přetvořit ve skutečnost, zpátky k podstatě, ke svému jádru." Impulz myšlenky se stal neodbytným a tak silným, že jsem se vydal k teleportační baňce. Pod hvězdnou alejí na plazma síti. Planeta země už měla tak narušenou ochrannou vrstvu atmosféry, že se musel vyvinout nepropustný fresh air s chemických šlahounků s reflektory vetkanými v síti vytvářející klamný pocit souhvězdí. Už nevidíme nebe, jen uměle vytvořenou vzduchoplavoucí látku. „Nic se neděje.“ Tak uklidňují civilizaci výše postavení lidé. Tutlající jakoukoliv skutečnost narušení planety Země z lidské chamtivosti a z prahnutí po moci.

 

Zpátky k mé cestě. Vklouzávám a uzavírám se ve skleněné baňce teleportačního zařízení. Strojový hlas mě pobízí k vyřčení cíle. Vyslovil jsem největší přírodní uzavřenině ostrova "Deuteros". Zvučný hlas pískotem, silně zarezonoval "ZAMÍTNUTO". Proto pravím nejblíže položené město "Krakela". V milisekundě vyřčení jména, stojím na okraji obytné části planety. Od tohoto místa začíná boha pustá láň ocelové dlažby, tvarující dynamiku planiny. Výhled do lesknoucí se krajiny a v dáli mihotající skleněná dóza v níž zelená příroda září. "To je můj cíl!" Vydávám své kroky na pospas ocelové výhni od HD slunce na obrazovce "nebe".

 

Přicházím k průhledné kopuli, jež ve své knize popisoval Stephen King. Uvnitř ní bují život. Procházím se okolo. Přísně zakázaný vstup oznamuje holografický nápis odrážející se v zrcadle, zamezuje snadný příchod do onoho světa. Četl jsem publikace o výrobě průzračné stěny. Narušit jej lze vazebným chemickým vzorcem utkaným kyselinovarnou formou gumy. Připravil jsme jí proto dnes ráno. Vytahuji připravený klíč k nové budoucnosti. Narušuji třeným pohybem své robotické paže. „O tom zranění, jsem se nezmínil. Z nově nabitých informací paměti ukryté v jeho složkách v mozečkové části. V dětství přišel o ruku, při srážce vozidel na magnetický pohon. Řídil otec a matka při jeho boku, oba zemřeli. Ale běžná praxe vylepšila jeho tělo a dnes je dokonalejší než kdy jindy.“ Vysvětluje hermafroditní tvor parazitující v mé mysli.

 

Vcházím za průzračnou stěnu. Stojím v měkké podušce. Zelená sytá barva všude okolo halící prostor. Ocitám se na prahu minulého, mé vidění světa se mění, září. Cítím nepopsatelné, běžnou vazbou slov. Nacházím se v oku katedrály stromové říše. Vše co jsem znal z holografických encyklopedií. Vidím na vlastní kůži. Ostrovní příroda má svůj vlastní biologický chod organismu. Paprsky opravdového slunce, vítr ve vlasech, listí šustící nad hlavou a ptactvo znící tóny blaha. Duše spojená se zeminou, oblévána harmonií.  Jiskří, rezonuje v melodii mraků, spolu s vegetací. Ona kouzelná říše pohltila a rozevřela mou mysl, o to víc k podstatě vidění. Vytahuji z kapsy foukací harmoniku po otci.

 

Harmonika zní tóny nebes, nese se v lese, pod vousy rezonance hřeje. Pozoruji z pod kapradí vykoukávat slyčnou bytost. Dívka s vlasy protkanými květinami, s růžolícím úsměvem, oděná v šatech utkaných z pavoučích sítí. Má melodie jí vábí zvuky blýskavic. Ze zvědavosti, nedává si pozor, rezonance v nádechu klouzává do jejího těla, ovládá ji můj tón. V tanečních špičkách, dynamikou pružného těla ladí se na vibraci. Cupitá ke mně. Pozoruji její průzračný zrak. Omámuje mě svou září a talentem. Stojí dva kroky ode mě. Hlubokým pohledem do očí sdílíme poznání. Dívenka víčky zakmitá, z oněmění vyklouzá. Otočka ve zkrutu, sukénka vznese se výše a utíká do hloubky lesa. Stojím. Nemohu se pohnout. Extáze z její čiré energie, mě drží na místě. Vše, stalo se tak náhle, na vzpamatování není čas, bez rozmýšlení nesou mě kroky dál k její kráse. Ladná mizí z dosahu vidění, za stromovím.

 

Skrývám se za vzrostlým keřem, pozorujíc dívčinu vcházející do stříbřitě diamantového víru anomálie, mizí. Beze strachu jako by mě táhla magnetická síla. Jdu v jejích šlépějích. Za branou, mé oči nádheru nedokáži pojmout. Zavřené víčka, tma. Ale přesto smysly pracují na plné obrátky. Hlasy, tóny ptáků. Vítr nesoucí vůni vykvetlých květů. Oči jsou připravené. To vzrušení z vidění po celém těle rezonuje. Jsem v nekončícím blahu. Rozlehlé bažiny s troskami vyspělé civilizace. Symboly, barevné obrazy na zbytcích kamenných zdí. Nalezl jsem trosky minulé. Zdivočelá krajina bez zásahu lidstva, obklopila a malebně zkulturnila. Vytvořila orgasmický pohled.

 

Dívka se ohlíží. Z dálky pozorujeme své podstaty. Protkané pohledy, kráčíme k sobě. Nerozumím, co mé tělo táhne k jejímu. S otevřeným srdcem a myslí v důvěře. Jsem krok od magického oněmění. Ocitáme se v objetí, pevném a nekonečném. V ten moment esence z nás, kousek duše hořící po zážitku. Jako barevná kouřová mlha v nitce, se vymanila z útrob tělesných schránek. Tančí nad hlavy. Modrá s červenou vytváří světelnou spirálu DNA.

 

Naše duchovní bytí nalézá harmonii, je pozváno do světelného pole nirvány. Neprobádaného světa něhy. Jen pravda a přítomné bytí. Esence se pojí ve fialovou jiskru bubliny. Zůstáváme tam.

 

(Pohled s dívčí podstaty)

 

Zvedám svůj zrak z ramene lidského tvora mužského pohlaví. Nikdy jsem nepotkala bytost ze zakopule. Ale silnější spirituální spojení jsem necítila. Jsem mu oddaná, vkládám se do jeho bytí. Držím jeho dlaň a vedu ho k pochopení. Brodíme se živnou bažinou. Na hladině plují buňky minulosti, miniaturní lístečky v roji, prožívající extázi fotosyntézy. Cítím jeho náklonost, důvěru zaobalenou v srdci. Stavíme. Půdní zemina nás vtahuje, pohlcuje a halí už okolo krku. Poslední společný dech beroucí nádech. A plaveme v průzračné tekutině. Odrážíme se směrem ke dnu. Však s nádechem prodíráme hladinu. Jsme na obrácené straně planety, v paralelní dimenzi. Vnímám jeho bušící srdce, zrychlený dech a překvapení v jiskře očí. Nacházíme se v řece spojující Vše. Na okruhu ramene řeky, oka matky přírody Gayi. Na místě poznání a odpovědí.

 

„Kdo jsi?“ Ptá se mě Chlapec. „Víla… Jsem chmýří, poletující vznešenou krajinou, užívajíc života. Jsem podstata. Srdce přírody. Jsem tvor pod formou tvoření rozvíjející své schopnosti.“ Odpovídám zvučným hlasem odrážející se od ostrovního skaliska, na niž vylézáme. Stojíme na platformě světa. „Vzrostlá vrba, kterou pozorujeme. Kořeny drží celý svět, je oporou pro všechno bytí. Je to dar od slunečního boha. Díky němu žijeme.“ Zodpovídám jeho nevyřčenou otázku, pohlcenou okouzlením.

 

(Pohled chlapce s parazitem v těle.)

 

„Co mi povíš o tvém bytí?“ Ptají se modré zraky dívenky. „Přicházím z místa, kde lidská rasa zdecimovala krajinu a nahradila ji roboticky vyspělými formy. Po nocích jsem se skrýval v malém bytě. Tvořil a užíval si kreativní mysli. Jsem však na úrovni kreace sám, nemám bytost ke sdílení. Rozhodl jsem se odejít a spatřit krásu světa minulého, jež jsem viděl ve starých knihách. Jsem tvůrce svého života. Jsem snílek, snící o předání poznání světa ve psaném slově rukopisem lidem… Chci, svobodně žít.“ Má odpověď se vzduchem nesla a v ozvěnách doznívala. Její dlaně mě konejší na líci. Dotek jemností protkaný z těla odnáší veškeré nahromaděné zbytky nicoty. Příroda okolo, nás nakazila svou divokostí. Do našich buněk vetkala hřmění bouře, oblaka vzruchu a dravou vášeň po vzkříšení vonící. Těla v dynamice větru v prolnutí na fyziologické úrovni. Ukládám ji do peřin travin květů. Cítím úd ve vesmíru rozkoše. Obklopuje nás jiskerná zář. Pleteme se v kořenné áleji stromu života. Je světkem početí přítomnosti. Zasetí semínka souznění. Jsme, jsme jedno.

 

Dosáhli jsme nejvyššího poznání. Naše těla se noří pod kořeny stromu. Zbytky duše z těl odlétávají do nirvány a vkládají se do fialovo-fluidní bubliny, ke zbytku duchovní DNA, k nekonečnému žití na úrovni světla. A těla navrácena přírodě…

 

Však roboticky sestavený parazit mikroskopiského vzhledu, z mozkomíšní vody vyplaval a rozkladu nedošel. Žije dál…

Autor MiMiKa, 29.04.2017
Přečteno 524x
Tipy 1
Poslední tipující: Morgenstern II.
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter