odbhalení...

odbhalení...

Anotace: aneb jak díky umění obalu rozluštit kosmické záhady…z útržků Ujeté Soboty...

venku se překvapivě oteplilo a okolí zahalila mlha…
což už tak překvapivé není…
vzduch je cítit po červené řepě a ozónová vrstva se třese jak krysí pudink…
i slunce působí trochu strašidelně…explodující oceány nukleární plazmy
nemají proti výfukům motorových vozítek nejmenší šanci…
v takovém případě vás napadne nedýchat…kdo ví kde ten vzduch byl…
no ale já přeci jen radši dýchám…

rozhodl jsem se že si ubalím...nee cígo facku ani placku...ale detektivní agenturu...
protože ji ne a ne najít…
i když toto zaměstnání financemi zrovna neoplývá
to by se spíš uživila Mojžíšova babička jako teoretik německého expresionismu...

mám už dokonce pár úspěšně vyřešených případů
například kdo způsobil snížení počtu kuželek na devět
nebo kolik andělů že se vejde na zúžený objekt...dnes mylně vydávaný za jehlu
i proč ženy ve skutečnosti nechtějí aby se jim muži dostali pod kůži
/moment tady musí zasáhnout vypravěč…žena chce vždycky možnost
a tu možnost chce mít pod svou kontrolou
schopnost utíkat s jistotou že bude chycena
lehce obnažena ale ne bezostyšná/...
také proč nemají sardinky v konzervě víc místa
zda může spáchat úkladnou vraždu ostružiní
proč bílí muži sledují hodiny a hodiny sledují indiány
kam mizí vášeň když se rozhodne odejít
a nalezení chybějícího článku
bytosti
co žije severně od zvířat ale jižně od lidí…tedy v meziprostoru…

teď už mi zbývá jen poslední…i když tak trochu bizarní…

zastavil jsem se v obchůdku s kuriozitami který hlásal likvidaci
za sírově žlutými okny zbylo pár zbylých exponátů krajin
několik potrhaných deštníků
a souprava vycpaných sloních nohou
s neviditelnou ale důstojnou přítomností…

Ona seděla tiše na zlacené židli
a záhyby brokátového roucha ji objímaly jako oddané moře
obestřená půvabnými ironiemi…
nesmělý úsměv nejjemnější květ na nedostižné tváři
vládl samozřejmostí sobě vlastní
vlasy upravené úmyslně nemódně
ruce složené v klíně
téměř sepjaté
ale ve skutečnosti oddělené úzkou mezerou
jako by se snažila udržet nějaký útržek času který by jí jinak unikl
a ten nezřetelný úsměv
přemýšlivý a zároveň uklidňující…

vysoukal jsem ze sebe…,,To je škoda že už končíte,,…

neodpověděla
a zírala dál jako v transu
dekorativní a nevtíravá
pohledem prohrnující vše kolem
i ta její židle měla zvláštní dezén
třínohá z lakovaného mahagonu
sloužící jako stolička i malířský stojan
její podoba byla neskutečná
jemně skloněná ramena
perleťová pleť
několik pramínků vlasů co unikly pozornosti
a zázračná jemnost obličeje
to vše dohromady představovalo husarský kousek tak úchvatný
že to dokázalo zakrýt jemný vtip celé záležitosti…

myslel jsem že se nemůže pohnout
ale když jsem se sehnul
vidím mosaznou cedulku s nápisem
kdy se ponoříte do zóny ticha
kde nehybnost znamená být někde jinde...

a pod ní lístek s cenovkou…

mám ji doma a čekám...až to pěkně rozbalí…
Autor enigman, 03.01.2015
Přečteno 464x
Tipy 24
Poslední tipující: střelkyně1, Joe Vai, Malá mořská víla, zelená víla, bogen, Radhuza, Jort, Amonasr, básněnka, Frr, ...
ikonkaKomentáře (7)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Tak to Ti schvaluju kamaráde.Je skvělé mít doma umělecké dílo a to si buď jist, ona to rozbalí, jen co přijdeš z práce.:-)
Teď vážně inspiroval Tě obraz sedící krásky?

04.01.2015 01:45:32 | Malá mořská víla

asi to bude znít neuvěřitelně ale inspirovala mě hromada sněhu...

05.01.2015 10:49:43 | enigman

před svátky jsem se ponořila do hloubky půdy, mám ráda to místo, je dvoupatrová a skrývá zázraky, staré skříně plné starých věcí - plastového servisu, který jsme používali s našima na dovolených v cizině pod stanem, starými skříněmi, který prostě jednou opálím a nalakuji a budu v nich sedět s oblečením a čichat...bylo před vánoci a já hledala ozdoby, ozdoby z dětství, tu modrou se sněhulákem, která tam vždy musela být...stříbrné koule, co se zrcadlily pokojem a leskly jsme se v něm s mámou a tátou... hladila jsem tu krásu, jemně, abych ji nerozbila... vyndala jsem ty dřevěné, a obdivovala jsem v sobě tu práci, co si s každou někdo někde dal... Kateřinka si vybrala ty, andílky, mašinky, sluníčka, děti na saních i na lyžích a tak jsem ty koule a sněhuláka zase uložila ke spánku...na strom jsme navěsili bílé háčkované andílky, od mamky zvonečky a ty dřevěné... a já se zase tiše vrátila ze vzpomínek... ale ta vůně ta zůstává...

03.01.2015 22:14:33 | zelená víla

mě tam visí muchomůrky...

05.01.2015 10:50:47 | enigman

Vílí sestřičko to je neuvěřitelné, toho sněhuláčka s modrým bříškem a vánočním řetězem kolem krku mají rodiče už 45. Vánoce na stromečku.Jsem s ním vyfocená jako mimino, jak se směju na celé kolo a deru se na něj.Symbol dětství co nám objema vžene slzy do očí.:-)

04.01.2015 01:52:51 | Malá mořská víla

tyhle chvíle si užívám, ne vždy otevřu ty krabice s těmi zázraky... letos ano... letos jsem se vrátila tam někam... láskyplně... :-)

04.01.2015 02:05:06 | zelená víla

na nosítkách z vody trůnila Mojžíšova babička


v nehybnosti


měla by se trestat
olivovou ratolestí
pro holubice

Rudý moře je přece jen takovej mělkej příkop

03.01.2015 16:44:08 | básněnka

© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí