v bublině..

Anotace: domněnky z liduprázdna...

probuzený a sám v noci je prý muž ve svém nejhlubším odlivu…

měsíční světlo pronikalo holou kostrou pozdně podzimního javoru
vybavil se mi obrázek osiřelého Bambiho a málem mě přemohly emoce,
zatímco ona zářila nepřirozeně jasně…zřejmě díky lumenovému přílivu…
jakoby přes noc nabírala energii…
slabě jsem zasténal a hmátl po ní…
šlo to ztuha…
obvykle to končí že spadne na koberec
a svítí dál…

to je vždycky práce když chce jeden zhasnout lampičku…

vzápětí ale mou pozornost upoutaly dámské šaty
zamotány do mé sutany s kolárkem…
pomalu jsem se otočil a ke svému překvapení zjistil,
že mě do zad netlačí posunutý polštář
ale docentka Sternová…

měla osmahlou šíji chundelaté vlasy a matně až ospale modré oči
v kterých to ale občas zajiskřilo
taková teleskopická trýznitelka se smyslnými rty
a stejně smyslně vypadal i nosík…

v duchu si musím přiznat že mne přitahuje
jakýsi pocit senzorické deprivace, že jsem s ní oddělen od světa
a kolem nic jen bílá mlha
něco jako první vjem u čerstvě vylíhnutého kuřátka
matka nebo botka
cokoli se nachomýtne první…

nenápadně jsem odhrnul přikrývku…
její ňadra ležela poklidně zploštělá spánkem..
víte že lidem trvalo 5000 let než se těžiště jejich zájmu
přesunulo od beder k hrudníku?
a na další posun směrem nahoru už jim stačilo pouhých 50?

náhle se probudila a zamrkala
,,Ach,, řekla…přetáhla si peřinu až k bradě a její oči zdivočely …

,,Co tu děláte?,, zeptal jsem se

,,Neměla bych se spíš ptát já vás co tady děláte vy?
a v mé posteli?...i když mimochodem nevypadáte špatně,,

když mi takto dala najevo že se jí nejevím tak staře
začal jsem duševně mládnout a po chvíli dospěl k hranicím
senilního dospívání…

,,Nechte toho,, řekla
,,Čeho?,,
,,Čumíte na mě jak velbloud na transformátor,,

Chtěl jsem zahnat ruměnec a pokusil se vstát, ale necítil jsem ruce ani nohy,
zřejmě se přetížil nervový systém a utrpěl nevratné poškození…

,,To jsou projevy úzkosti, když máte čelit novému zážitku
snažte se uvolnit a přeříkejte si malou násobilku,,
řekla docentka zpola zahalená mým bavlněným županem
podobným tomu jaký měl vlk z pohádky o Karkulce…

nepozorovaně jsem se olízl a poznamenal
,,Chcete vědět co se stalo?,,

,,Chci, ale bez choulostivých podrobností,
co si myslíte o cestování časem?,,

,,Kterým směrem je minulé úterý?...ukažte mi jej,,

,,Nebuďte ironický…kolik je hodin?,,

,,Něco mezi druhou a třetí ráno,,
všiml jsem si hodinek sebral je z podlahy
/jen si to zkuste nazvat něčím jiným když jste s někým na čemsi/
a začal natahovat na ruku, což je pěkná pitomost zabývat se hodinkami
když jste v ložnici s nahou ženou,
na to hodinky nepotřebujete…buď je příliš pozdě nebo moc brzo…

,,Nechcete se radši obléknout?...je tu zima,, utrousila nevinně

,,To není zimou…čas se vytrhl ze svého běhu…jsme v časové bublině,
kamkoli se pohnete uvidíte svůj obraz ad infinitum…
stačí udělat roznožku a jednu nohu máte v haši minulosti
kdežto druhou zkoušíte teplotu ve vaně budoucnosti,,

,,Co tedy tady vyjadřuje čas?,,

,,Neotáčejte hlavu tak, aby jste se dívala novým směrem,
ale aby jste se dívala jinak…vůči času který se přibližuje…
normálně se totiž díváte na čas, který se od vás vzdaluje…
neznamená to že uvidíte budoucnost
ale dá se uvidět čas konkrétní…i když nepochopitelný…
čas totiž není něco co se měří pohybem hodin
čas je esencí pozornosti a z té se vytvoří vyzařování…

,,Milý pane to není docela přesné
vaše znalosti by se vešly do knihovny v krabičce od sirek a ještě by zbylo místo,
já to chápu tak že tajemství je v letmém pohledu
kdy záměr přivolávají oči,,
a přitom měla v těch očích odzbrojující křehkost…

trochu jsem se odsunul pohledem…

,,Proč couváte očima?
vypadáte jako by jste právě položil věnec k hrobu neznámého vojína,,

,,Trochu jste mne zaskočila,,

,,Tak zase přiskočte…Co se stane až ta bublina praskne?,,

,,Patrně Svět rozkvete Jarem,,

,,U vás se to obzvlášť projevuje,
naprosto upřímně bez řečí přísah i poezie,
tak jak to bývá u lidí…v podstatě chladných,
aby si zachovali svobodu,,

,,To děkuju pěkně,,
pokusil jsem se vstát abych se omluvil
kdysi jsem totiž přísahal, že už se nedotknu žádné ženy,
ale hbitě mne zadržela…
,,Jen zůstaňte…máte snad strach líbezný hlupáčku?
Při volském rohu!
Jestli se zvednete ať se proměním v krtka!
Už tak dlouho jsem s nikým nemluvila
mám toho tolik na srdci,
že ani nepomyslíte aby jste se mne dotkl
za to vám ručím,,
udělala lehce neurčitý pohyb,
něco mezi políčkem a pohlazením a

PLOP!