nám vlastní

nebojím se tvých tichých kroků
paní v bílém
od kolébky se mnou kráčíš

proč bát se
nevyhnutelnosti

svět je někdy krutým vládcem
nevybírá si
dokud člověk nenahlédne z jiné
perspektivy

možná ani ne tak z ptačí
jako z bodu
který nosí v sobě

který každému je
vlastní

.
kdo utkal ti šat
lilie bílá
než vešla jsi
na můj práh

než k ústům mým
ses naklonila
a já z kalichu tvého
směla sát

jako by ruka matčina
v jediné chvíli
mě pohladila

skonejšila
napořád

kdo utkal ti šat
lilie bílá
než vešla jsi
na můj práh

v mém srdci touhu
jsi odhalila
tkalci radostné
díky vzdát

v srdci mém žáru
jsi rozhojnila
to aby utišil
tvůj chlad

kdo utkal ti šat
lilie bílá
v pokoře dnes
jdu v sebe
se ptát