otisitčeřp

Anotace: co nejde napsat https://www.youtube.com/watch?v=eJSik6ejkr0

Vyrostla jsem mezi pravidly. Někdo by řekl drsnými, možná místy přitaženými za vlasy.

Nesměla jsem skoro nic. Byla jsem hlídaná v tom, jak se chovám, co dělám, dokonce i v tom, co říkám a jaká slova používám.

Nikdy mi to nepřišlo divný. Do té doby, než jsem to kdysi dávno komusi řekla. Jedno z těch pravidel. A ten člověk na mě zíral, jako bych byla z úplně jiné planety.

Tehdy jsem začala pochybovat. A vzpírat se. Závidět ostatním to, jak žijou, a co všechno můžou nebo nemůžou dělat. Já doma na cokoli z toho dostala vždycky tu stejnou odpověď.

Až budeš žít v jiné rodině, tak si tak žij, my žijeme takhle. A dokud tu jsi, budeš tak žít taky.

A tak pomaloučku fáze vzdoru přešla do fáze nenávisti. Dělání naschválů. Tahání se po nocích s kde kým. Pití. Trávy. Sexu. Pomalé sebedestrukce.

A přece, kdesi uvnitř mě ta pravidla pořád zůstávala. A byla to právě ona, kdo mě pokaždé vytáhl ze sebevětších průserů. Ten výhružný prst visící kdesi, sice v hluboké tmě, ale byl tam. Pořád. I když jsem se ho sebevíc snažila přehlížet.

Nedávno, když jsem nad tím uvažovala, došlo mi, že i díky nim jsem skončila tak, jak jsem skončila. A ne jako smažka někde v podchodu. Jako spousta mých kamarádů ze sídliště. Přešla jsem na druhou stranu díky tomu, že jsem měla v sobě tak pevně zakódované, že některá slova se neříkají a některé činy jsou tak zavrženíhodné, že je lepší s nimi ani nezačínat.

Minulý týden jsem se dozvěděla, že se můj kamarád z dětství předávkoval pikem. Bylo to v době obědové pauzy, kdy jsem si mezi pohovory a příjmovými vyšetřeními projížděla jako vždycky facebook.

První, co mi naskočilo, byly jeho oči. Modré oči, pod blonďatými vlásky. Byl to šéf naší party. Protože byl nejhezčí. Protože jeho otec jezdil s kamiónem a jeho máma byla policajtka. Protože se směl do noci dívat na Strážce vesmíru.

U něj jsem viděla svůj první horor, s vraždící panenkou. Od té doby trvalo dost dlouho, než jsem se odhodlala pustit si jakýkoli jiný horor. Dal mi první pusu, když jsme si v pěti hráli na svatbu. A taky byl první, kdo mi zlomil srdce, když pak začal chodit s jinou.

Je to skoro ironie, jak všichni, kdo mi kdy byli drazí, postupně mizí. A já se pořád tak hloupě držím, díky věcem, které mi můj otec vtloukl do hlavy.

Ten den jsem mluvila s osmi feťáky. Další ironie. Zachraňovat všechny, jen ne ty, na kterých mi záleží.

Cítím se strašně divně sama. Lidi kolem umíraj a já nemám komu to říct. Jediný, co jsem zvládla, je postupně prolomit pár zatracených pravidel.

Někdy, když si tu čtu některé věci, představuju si, jak by ses jim asi smál. A vzpomínám na ty, kterým jsme se smáli společně. Vždycky mi to naskočí, spolehlivě. Pak se opiju a při střízlivění je mi tak strašně, že si přeju na místě umřít. A závidím všem, kteří to dokázali.

Přeju si, abych měla možnost pořádně si s tebou promluvit. O všem, co se kolem mě děje. Co se děje se mnou. Omluvit se. A přijmout omluvu.

Mít aspoň jednoho člověka na tomhle tom světě, kterej ví. Rozumí.

A kterýho jsem kdy dokázala a dokážu jako jedinýho milovat. Úplně doopravdy. A navzdory všemu.

 Vyrostla jsem mezi pravidly. Ale jednu věc mě nikdo nenaučil. Jak se vypořádat se samotou, kterou přinášejí. Jak se vypořádat sama se sebou. Bez tebe.