Sargofág

     Šla jsem na chráněné místo za hráškem v mém lůně. Vyrostla z něho zelenkavá rostlinka plazící se po mém těle, jen v jóní jsem měla smrtihlava. Procitla jsem v sargofágu egyptské královny, který plul po klidné hladině černého praoceánu zlatě osvíceném zapadajícím Sluncem. Byla jsem v naprosté tmě a osamocení, přestože se mne pokoušely děsit přízraky, nevěnovala jsem jim pozornost. Pohřbili mne zaživa, měla bych se pokusit dostat ven, problesklo mi hlavou. Ale bylo by to marné, nikdo by neslyšel, nikdo tam není, všichni odešli. Odevzdala jsem se klidu smrti a pocítila magickou sílu v mé nejzažší přirozenosti.

     Promítaly se mi poslední dramatické události současné životní pouti a vzpomínala jsem, zda mám dokonány a urovnány vztahy s bohyněmi. Poslední podoba temné bohyně byla kamenná černá Medúza povstanuvší z čoudící jámy uprostřed spirály zelektrizovaných palisád. Postavila jsem se k ní čelem a zeptala jsem se ji, zda je součástí mého já, zda jsem sloužila ji a darovala ji perlu z hlubin nejhlubších. Jako odpověď přistoupila za mými zády bohyně v lidsky příjemné podobě a řekla, že patřím ji, ať mne nechají být. Medúza se rozpadla, z poza jejího prachu vystoupil ďábel a zklamaný propadl do středu pekla. V tom okamžiku jsem byla ve vrcholné extázi s milencem, při které se černá slupka mého těla ze středu rozloupla a vystoupla z ní světelná andělská bytost.