JEPICE

Anotace: @@@ Napsal jsem to opravdu jen tak a zcela spontánně na jeden zátah – pod dojmem pocitu z různých recenzí v jednom literárním časopise, který bych asi ani nedokázal nějak přesněji definovat (ten pocit)…

 

 

 

JEPICE

 

 

 

 

Kdysi jsem přečetl stohy knih, to bylo hlavně na gymnáziu, a ztotožnil jsem se asi nejvíc s tvorbou Karla Čapka a Stefana Zweiga. Už tenkrát, na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, asi existovaly jiné módní ikony, stejně jako dnes, ale pokud mě někdo opravdu ovlivnil, byli to právě tito dva velcí humanisté. Možná mě ale neovlivnili, prostě mi jen náramně sedli k mému typu osobnosti. Aniž bych si samozřejmě troufal se s nimi srovnávat. Četl jsem v té době i poezii, ale tam bych neuměl označit kohokoliv za svůj vzor, přestože jsem se už tenkrát o veršování sám pokoušel, a hlavně pak na vysoké škole – abych si tím především vyventiloval své problémy s láskou, ten obrovský vnitřní přetlak, který musel nějak ven, když reálně to nešlo. A když mi tato velká tajná platonická láska brzy po studiích umřela, přetlak neustával, byl snad ještě větší a já psal do šuplíku dál, to mi pomáhalo přežít, aniž by kdokoliv z okolí tušil, co se ve mně odehrává.

 

Poezie se stala mým druhým já, ta moje vlastní, v ní jsem nacházel své útočiště, svůj odvrácený svět, odvrácený od toho okolního do sebe sama. Na určitá pravidla psaní jsem si přicházel sám, i když jsem lecjaké zákonitosti samozřejmě odkoukal empiricky od jiných, které jsem občas spíš náhodně tu a tam četl. Ovšem nepovažuju to za svůj hendikep – kdo má potřebu psát podle klasických a obecně v minulosti přijatých pravidel, ať tak píše, já tuto potřebu ale nemám. Forma pro mě není to hlavní a už vůbec ne taková, která by mě příliš svazovala. Dodnes vnímám poezii jako určitý ventil každého autora, který jejím prostřednictvím upouští nějaký svůj přetlak. A tím, jak na mě působí, odhaduju i jeho vlastní vnitřní svět. Jeho krásu i temnější stránky, vypočítavost i naivitu, potřebu exhibovat či naopak otevřít se světu, snahu si něco nalhávat nebo naopak přicházet na kloub svému vlastnímu já, maskovat svou skutečnou podstatu skrz vnější pózu nebo naopak vykřičet do světa své bezprostřední emoce, ať už je to láska, bolest, zhrzení, pocit křivdy či nevýslovného štěstí, které ho opravdu potkalo nebo o němž jen marně sní. Takovou poezii mám rád – cítím z ní skutečného člověka a je vcelku jedno, jestli je jednodušší nebo komplikovanou osobností. U takové rád odpustím všelijaké chyby, gramatické či jiné, nejsem profesor češtiny, nemám potřebu opravovat slohová cvičení, ale rád si čtu člověka prostřednictvím jeho veršů a metafor. Na druhou stranu mi není blízké veršování, z něhož cítím snahu se jen formálně exhibovat, bezúčelně šokovat, vynucovat si pozornost vulgaritou či okázalým cynismem – to je pro mě zbytečná křeč, která mi nedává prakticky nic, a je mi jedno, že tímto způsobem sklízí úspěchy i řada současných módních autorů a vytváří tak jakousi podivnou dobovou normu, která může svádět a nejspíš i leckoho svádí k napodobování. To k životu patří, patřilo a patřit bude i v budoucnu. Skutečné umění protřepe až síto času, kterým projdou z delšího časového odstupu jen nemnozí, ti skutečně autentičtí a kteří měli navíc štěstí, že byli někdy někým objeveni, veřejně prezentováni, obecně uznáni a ani později nevyšuměli z různých důvodů do ztracena. Vše ostatní spláchne čas do odpadu a je jedno kolik metráků či tun potištěného papíru někomu někdy vyšlo nebo třeba naopak vůbec nic. Splachování je dnes o to efektivnější, že internet a sociální sítě, včetně Literu, to dokáží v rekordně krátké době, o které se předchozím generacím ani nesnilo.

 

Drtivá většina děl tak má jen jepičí život – i když třeba dobově poplatní a úspěšní autoři mohou svůj jepičí literární život počítat mnohdy i na léta nebo desítky let. Co to ale je proti věčnosti, do které získá vstupenku jen směšný zlomek promile skutečných velikánů ze všech tvořících autorů, ať je to v jakémkoliv druhu umění. Zkrátka ruku na srdce, aniž bych se chtěl kohokoli dotknout, a platí to zdaleka nejen pro nás na Literu, prakticky všichni rodíme jen pouhé literární jepice. I ty ale mají svůj velký smysl, ne že ne. Za každou jepicí je konkrétní člověk, který si zasluhuje respekt za to, že je součástí jepičího hejna a udržuje ho tak při životě. Protože bez jepic by nebylo podhoubí literárního života, a tudíž ani těch budoucích velikánů. A nebyl by dokonce ani sám život – protože i jepice v něm mají svůj neoddiskutovatelný smysl. Minimálně mu nastavují zrcadlo, v němž se život potřebuje shlížet, i v tom mnohdy všelijak pokřiveném či skoro slepém. Život je totiž strašně marnivý. Tak mu to přejme – vždyť tak či onak marnivý je přece i každý z nás.

 

 

 

 

Praha, 21.11.2019

 

https://www.youtube.com/watch?v=RWrP54sAniQ