Den blbec

Anotace: „Ach ne, už je tolik hodin?!“ Každý z nás to nejméně jednou zažil, nevítaný host u kterého se modlíme, ať ho máme co nejrychleji za sebou, říkáme mu den blbec.

„Ach ne, už je tolik hodin?!“ Každý z nás to nejméně jednou zažil, nevítaný host u kterého se modlíme, ať ho máme co nejrychleji za sebou, říkáme mu den blbec.
Ano, den blbec. Většinou nás „mile“ překvapí hned zrána, kdy si s andělským výrazem hajáte ve vyhřáté posteli. Chvilku na to, jakmile se vzbudíte s blaženým pocitem konečně vyspaní po dlouhé době, což už se vám zdá nějak podezřelé, mrknete na mobil a zjistíte, že je čas, kdy za normálního dne byste už dávno seděli ve škole. Je to tak, vašemu spolehlivému budíku se nečekaně vybily baterky. Bohužel není čas se převalovat dalších 5 minut v posteli. Místo toho z ní vyletíte, umyjete zuby, na hlavě se snažíte během pár sekund vykouzlit něco podobného účesu, pobalíte saky paky a sprintujete směrem na autobus, který zrovna dneska jel o minutku dříve. Naštvaní čekáte až pojede další a k vašemu překvapení, zrovna tenhle měl pár minut zpoždění. Saháte do pravé kapsy, kde obvykle míváte čipovou kartu, ale není k nalezení, zkoušíte druhou a ona pořád nikde. Víte, že peněženku máte doma na stole vedle lampičky a sešitu do chemie, což vám není momentálně nic platné. Když už je vám skoro do breku, usměje se na vás konečně štěstí, milá stařenka stojící za vámi vám daruje peníze na cestu autobusem. Poděkujete a s pocitem, že už se nemůže nic horšího stát, si vzpomenete, že při hledání čipovky jste nenarazili ani na klíče od bytu. Ty taky leží hned vedle lampičky a sešitu do chemie. Nechcete ani pomýšlet nad tím, že jste nezamkli prázdný byt. Začnete se zoufale smát. Konečně dorazíte do školy. Zbytek dne probíhá celkem v normálu až na pár drobností, jako je třeba zapomenutý sešit do chemie a neudělaný úkol, za který dostanete kapky od profesora. Moc to neřešíte, spíše se snažíte vzpamatovat z toho hektického rána. Po příjezdu domů ze školy se snažíte dovolat rodičům, proč vám neotvírají dveře. Zjistíte, že otec má jednání v práci a přijede až večer a matka se zdržela u kamarádky. Čekáte před domem a v tom začne pršet. Vztekle sedíte, v hlavě si přehráváte myšlenku „Co jsem komu udělala, že zrovna já“a netrpělivě vyčkáváte příchod matky. Když konečně dorazí, nemáte chuť se vybavovat, sundáte ze sebe promoklé šaty, zalezete do pokojíčku, zapnete si počítač a… „ouha“, už se ani nedivíte, že při vašem štěstí vám nejede internet, kvůlu počasí. Pustíte si aspoň film na DVD, které k vašemu údivu například nevyhořelo, a prosíte Boha, ať vám na další den nenachystá nová překvapení.
Podobný „den blbec“ jste si třeba zažili a všichni víme, že to není nic příjemného. Možná o pár dní později se tomu zasmějete, ale v daný okamžik, kdy se vám něco takového děje, máte chuť zastavit čas a všechno bez spěchu a stresů dohnat. Pokud nechcete „den blbec“ začít rovnou při probuzení, tak si připravte alespoň dva budíky a kohouta, který vám pravidelně bude v sedm hodin ráno kokrhat, ale stejně…nikdy nevíte…kohouta taky může přes noc klepnout pepka.