Jak jsem kradl v nemocnici

„Tak se svlékněte do půl těla…“. Těmito slovy obvykle začíná předehra lékařské prohlídky. Jenže tentokrát šlo o tu dolní polovinu těla. Ale ne, že by se pacientovo sebevědomí mělo snížit nějakou nedůstojnou nahotou. Dostal jsem krásně vyžehlené nemocniční trenýrky. Svojí světle modrou barvou nápadně připomínaly spodní část dresu Squadry azzurry a rozlišovacím znamením snad mohl být jen otvor, vystřižený v jejich sedací části.

„Nebyla by injekce“, obrátil jsem se na sestru s ležérní intonací gurmána v super restauraci. „Byla!“ Odpověď ostrá jak hrot jehly injekční stříkačky, mířící k žíle mé pravé ruky. Vzápětí se mi rozbušilo srdce a tak, v poloze skrčence na levoboku, jsem položil hlavu na polštářek a blaženě zavřel oči. Chvíli se nedělo nic. Opatrně jsem oči otevřel abych s překvapením zjistil, že se ordinace začala kolem mě otáčet. Druhá sestra mávala nějakými hadicemi a pak vstoupil někdo, koho jsem v prvním momentě mohl považovat za Dr.House. Hubená postava, neholená tvář, jen nezbytná hůl byla někde zapomenuta.
.
„Já ještě nespím“, zaprotestoval jsem. „To je dobře“, reagoval „doktor House“ a dodal téměř výhružně: „Budete spolupracovat“. Taky ano. Na levém boku, na pravém boku, otočit na záda. Během těchto obratů se v mém břiše dělo něco, co by zkušená žena přirovnala snad k předporodním bolestem. Nutno ovšem zdůraznit, jak od prvního okamžiku bylo nepochybné, že tento lékař a jeho dvě asistentky, provádějící tak nepříjemnou exekuci, jsou mistry svého oboru. Vyšetření skončilo. „Co je tam, pane doktore?“ Zeptal jsem se nesměle s představou dosud nesepsané poslední vůle. „Teď už nic, co tam bylo, to jsme odstranili“, zněla strohá odpověď, zakončená klapnutím dveří.

„Můžete se obléknout…“. Těmito slovy obvykle končí prohlídka u lékaře. Urychleně jsem si natáhl kalhoty, vsunul se do sandálů a s bundou v ruce, chůzí připomínající barové opozdilce, opustil toto nepřívětivé místo.V doprovodu vidiny vodorovné polohy a snad i spánku mě kamarád odvezl domů. Shodil jsem bundu a kalhoty, zabořil se do gauče a konečně usnul.

Po dvou, třech hodinách probuzení. Tělesně i psychicky v mnohem lepším stavu. Vstal jsem, abych si po osmadvaceti hodinách hladovění dopřál první jídlo. A věřte, nevěřte, dostal jsem záchvat smíchu. Důležitou část mé spodní poloviny těla obepínaly trenýrky od dresu Squadry azzurry s otvorem v zadní části. Ty slipy na věšáku v ordinaci už nepochybně asistentky „doktora House“ vyhodily.