Tohle se může stát jenom mně, aneb hovínko

Anotace: Tohle je moje školní práce...

"Leničko, zajdi se psem." oznamuje mi otec. Beru tedy vodítko, psa, klíče a sáček na psí exkrementy a vyrážím ven.
Hurá, hned před domem šlápnu do psího hovínka. "Bože, ať to ti pejskaři laskavě sbírají," pomyslím si a jdu směle se svým psím miláčkem za obchůdek. Své pesany tam venčí hodně lidí.
Úkol splněn a pes je vyvenčen. Ano, příznávám se. To, co můj pes na trávě vytvořil, nikdy nesbírám.
Jednou zase takhle spěchám na autobus. Už opravdu tuším, že budu muset jít opět pěšky a ošoupu si své nové boty. Běžím kolem parčíku a to, co vidím, snad nikdy nepochopím. Nějaká ženská tam běhá se sáčkem a sbírá opravdu všechna psí hovínka. Fuj. Tohle není možné. Ona totiž ani psa nemá.
Psí exkrementy by se opravdu měly sbírat, jenže ono to je takové nechutné.
Odpoledne jsem byla se svým přítelem na louce. Ležela jsem na zádech a on mě líbal. Romantické, řekne si člověk, ale mělo to své obrovské ALE. Najednou jsme oba ucítili takový podivný smrádeček. Posadili jsme se. Na zádech jsem měla rozplácnuté psí hovínko. Super, na bílém tričku to vypadalo dokonale a k tomu to suprově smrdělo.
Pejskaři jsou stejně někdy zvláštní lidé. Mají své psy rádi a chodí je venčit. Většinou však hovínka svých psích miláčků nesbírají.
Proč taky hovínka svých psích miláčků mají sbírat? On to stejně nikdo nedělá. Vlastně, ono to je přeci hnojivo. Přírodě to prospěje. Není to jedno? Hovínko sem, hovínko tam.
Ale co následky? Představa, že se jednou probudíme a svět bude zaplaven psími hovíky, je přeci nádherná.
Pejskařům a pejskům zdar a jejich venkovním výtvorům zvláště!