Protože nenávidět je moc snadný

Neřídila jsem osm let. Vždycky jsem si říkala, že mě k tomu jednou život donutí. Až se to stane, koupím auto, zaplatím si kondičky a prostě budu řídit. Nuže, ta chvíle nastala teď a já řízení nenávidím úplně stejně jako v osmnácti. Prostě mi chybí ty buňky, které se dokážou dívat zároveň dozadu i dopředu. Co umějí jednou rukou řadit, druhou vyfakovat debila, troubícího zezadu a u toho startovat uprostřed křižovatky.

Dneska jsem se vrátila ze své čtvrté kondiční jízdy. To jediné na co mám chuť je zrušit koupi auta, přiznat si, že jsem neschopný zbabělec, zalézt pod peřinu a číst si až do konce života. Do té postele jsem skutečně vlezla. Při rozhodování, zda zvolím knihu v češtině nebo angličtině, jsem si uvědomila zásadní věc. Dokážu číst knihy v angličtině! To samo o sobě není nic zvláštního, nebýt toho, že já angličtinu před pár lety z duše nesnášela. Neměla jsem pro ni, a tady se zastavme… buňky.

Stálo to tehdy černé na bílém na těch dys… cosi papírech od psycholožky. Tehdy se moje maličkost nasrala a jednoduše se anglicky naučila přes všechny předpoklady i kecy učitelů. Při tom procesu učení někde nastal zlom, kdy se odpor k angličtině změnil v lásku. HA! Vstala jsem z postele a…… šla psát tento fejeton, protože auto ještě nemám. Ale kdybych měla, nacpu svůj odhodlanej zadek za volant a budu řídit tak dlouho, dokud si to nezamiluju!

Život nás nedonutí k ničemu. Ano, možná nám nabízí okolnosti, ale jsme to my, kdo se před nimi buď schová, nebo s nimi vy…jede.