Nejtěžší povolání

Anotace: Popis jednoho povolání, nad kterým mi zůstává rozum občas stát.

Dokážu si to dost dobře představit. Prohlížím si nabídky prací v novinách, díky kterým můžu být skoro čím se mi zlíbí. Skoro. Ať už třeba kluk opálený a kopat tam, kde je to potřeba nebo sedět v kanceláři a koukat, jak se mi protahuje čumák na krysu. Jedno povolání, které v nich však můžu najít, bych dělat jen tak nemohl. Vím totiž, že nejsem člověk dost dobře vybavený určitými věcmi, nemám vlastnosti, které je potřeba k vykonávání této velmi náročné práce. Člověk k ní potřebuje léta tvrdého tréninku.
K této práci si představuji inzerát trošku jinak než k ostatním pracím. “Hledáme řidiče autobusů. Měl by vlastnit řidičskou licenci typu C, což ale není tak důležité, jako to, že by měl být hrozně nervní, měl by se tvářit jako vrah malých holčiček, který nesnáší celý svět. Na pozdrav cestujících by měl odpovídat výhradně Ehrghh. Měl by být pořádný morous, který štve všechny lidi ve svém okolí. Ještě by měl vlastně umět pozdravit kolegy v protijedoucích autobusech zvednutím levé ruky.“
Takovýto inzerát v novinách musí být, nebo si nedokážu vysvětlit, proč je většina řidičů naprosto stejná. Stejně nepříjemná. Neříkám, že všichni, ale buďto mám jen takové štěstí, nebo opravdu většina z nich jsou lidé, které bych asi jen tak na pívo nepozval.
Dost možná je to nějaká nemoc, kterou sem k nám přivezla nějaká labuť z dalekých krajin. Šíří se neuvěřitelnou rychlostí a imunní jsou všichni kromě řidičů autobusů. Tss, co byl proti tomu třeba takový mor. Tohle je mnohem horší. Této nemoci se říká Permanentní nasranost a její vyléčení je prakticky nemožné.
Marně bych vzpomínal, kdy mi nějaký řidič přišel sympatický. Kdy se třeba na mě usmál, kdy mi popřál hezký den. Ať už mu řeknu cokoliv, ať už třeba jen poprosím o lístek, vždy se bojím, aby mi náhodou jednu nevrazil. Kolikrát mi jeho výraz ve tváři jasně říkal, abych se na něho zkusil jenom trochu křivě podívat a prostrčí mě nouzovým oknem a k tomu mi narve do pusy (kéž by jeho výraz říkal jen do pusy) všechny sedadla.
Jednou jsem prosil řidiče, aby počkal tři minutky na kamaráda, který neměl čas zrovna pod kontrolou. On se mě začal ptát, za koho ho mám, jak si to vůbec představuji, že prý není žádný blbý taxík, že musí vyjet úplně přesně, jak je mu nařízeno. Už tolikrát pro mě přijeli s takovým zpožděním, že by pro ně tři minutky byly přece jako nic.
O řidičích, o kterých psát nemám, nepíšu. Doufám však, že nějaký takový existuje. Chtěl bych ho určitě potkat a svézt se s ním.