Sakra, jak je to s těma kočkama?!

Anotace: ...paranoia?!

Nedávno jsem se v zájmu sebereflexe snažila dešifrovat mé absurdní asociace. A jaký je závěr?
Zjistila jsem, že placka na mé školní brašně hrdě hlásající: I´m not paranoid, je jen lacinou zástěrkou skutečného faktu.

Když se mě někdo zeptá, jsem-li pověrčivá, odpovědí mu bude, více než jistě, rezolutní NE. Pověrčivost, jak pošetilé. Nicméně je tu jedno velké ALE.
Velké dilema jsou pro mě černé kočky. Asi bych si tím nijak nelámala hlavu, kdybych je den co den nebyla nucena potkávat cestou do našeho milovaného školního ústavu, ale bohužel. Při dennodenní konfrontaci s těmito „milými savečky“, kteří na vás nevinně jukají těsně před tím, než se vám rozhodnou jedním ladným skokem přes cestu zbourat celou vidinu bezproblémového dne, mi však na mysli vyvstává pár podstatných a nevyjasněných faktů.
Obecně vzato je: Černou kočku přes cestu běžet viděti = celý den smůlu míti.
Já denně potkávám 2 dospělé číči se třemi koťaty a všechny černé jako...no, vy víte kdo (a Voldemorta nemám na mysli). Nicméně o černých koťatech nikde není ani zmínky. Těžko říci, lze-li brát černé kotě jako regulérního nositele smůly, vždyť ještě nedorostlo parametrů dospělého jedince, mám jeho smůlu počítat tedy pouze jako poloviční? A jak si mám vysvětit to, když dospělá černá kočka přeběhne přes cestu jednou, ale vzápětí se vrátí? Jsou tu dvě varianty: Buďto si ta černá kočka byla vědoma toho, že její černá rodinka, která se přes cestu vrhla hned za ní, mi přinese smůlu dostatečně velkou, byla solidární a svou dávku smůly chtěla vzít zpět a nebo je tu také možnost, že to byla kočka neobyčejně škodolibá a chtěla svou dávku smůly zdvojnásobit. A teď mě tak napadlo, věřím-li vůbec v to, že černé kočky skutečně smůlu přinášejí.
Při cestě za vzděláním jsem byla natolik pohroužena do rovnic, kterýchžto jsem vymyslela nespočetné množství (př.: (1kočka doleva +- 1kočka doprava) + 1kočka doleva+ 1 kočka doleva + 1 kočka doleva + 1 kočka doleva = smůla X), že mě málem před policejní stanicí přejel nádherný černý Hyundai Santa Fe. (Přináší černý Hyundai přes cestu taky smůlu? Jen že bych byla nerada, aby mi chyběl nějaký člen v mé rovnici.) Celý den jsem strávila řešením prapodivných a nesmyslných příkladů s kočkami, koťaty a osobním vozem, takže jsem vlastně ani nezaregistrovala, měla jsem-li den smolný nebo stereotypní.
A ačkoli jsem nenabyla jistoty, že mi černé kočky přinesly smůlu, s vidinou satisfakce jsem počala kout odvetný plán.
Ráno jsem si oblékla černé spodní prádlo, černé ponožky, černý rolák, černé kalhoty, černý svetr, černé boty a má černá dušička se počala radovat. Ďábelskou image mi kazil jen šedý kabát, ale můj ďábelský plán nekazilo zhola nic. Ba naopak začalo mrholit, což onomu okamžiku, který měl přijít dodávalo téměř kýčovité dramatičnosti. Zpovzdálí jsem sledovala černou kočku, která se již nemohla dočkat mé přítomnosti. Po vzoru nejlepších amerických filmových hrdinů jsem se plížila podél plotu a když jsem od ní byla vzdálena asi půl druhého metru, udělala jsem několik neobyčejně ladných pohybů (kdyby je tak viděl můj tělocvikář, jistě by mi nedal dvojku z TV) a přeběhla jí přes cestu. „To čumíš, co?!“ A čuměla..... Ale ani ne tak kočka, jako sousedka, co se coby raní ptáče chystala zamést chodník. A když jsem tak spatřila sousedku s koštětem v ruce, napadlo mě (kromě toho, že by jí ta černá sviňa měla sedět na rameni), že mám v hlavě opravdu vymetýno.