Když želva vzdá závod a zajíc je hajzlík

Anotace: o mindrácích

Tak jsem dneska začala držet dietu.
Zase…
Začalo to jako obvykle. Tedy u mě úplně primitivně.
Stoupla jsem si na váhu.
Přemýšleli jste někdy nad tím, že taková digitální váha je vlastně tichý, mrzký, vševědoucí nepřítel? Asi zase přejdu na obyčejnou, jak se tam ta cifra vždycky rozhodovala, jestli kilo víc nebo dvě míň.
Tady tahle mrcha pípne a určí vám ortel.

A tak plačky usedám na pelest postele a říkám si: „Jsem tlustá, v zimě jsem přibrala dvě kila od normálu!“ Vážila jsem se totiž naposled na podzim, nebo v létě? Ale přibrala jsem, určitě.
Dvě kila. Hrůza. Neměla jsem do sebe rvát ty čokolády.
Zoufale hledám odbornou knihu „Jak být půvabná“ – zbrkle listuju stránku, kde je výpočet body mass indexu. Vytahuju kalkulačku. Prsty vyklovávám číslice – enter a hle!
23,18. Ach bože, to je určitě nadváha.
„Ty tlustý prase!“ Nadávám si a mrkám do tabulky.
Hm, tak on je normál od 18,5 do 25.
Tak proč mám pocit, že jsem přibrala tunu a že se nemůžu s nikým rovnat?
Proč? Protože existují reklamy, média a lidé.
Ti hlavně.

Mindráky má určitě každý. Každý sám sebe vidíme jinak, vidíme na sobě detaily, které každé ráno, či večer, důkladně prozkoumáváme. A vůbec nejde o to, jestli si holka kouká do výstřihu nebo kluk do kalhot.

Já jsem třeba odmala nesnášela dvě věty. Teď jsem je zaškatulkovala jako utěšující, či litující.
Ta první byla, že to krásné je uvnitř mě a druhá, proč řeším svoji postavu, že nejsem ani hubená, ani tlustá, prostě akorát.
Takže jinak řečeno: „Zas tak moc tlustá nejsi…“
Tak to vám teda pěkně děkuju.
Postavu řeším od nějakých dvanácti let, co jsem přešla na víceleté gymnázium a tam jsem si všimla, že většina holek je štíhlejších než já. Že se za nimi i otáčejí kluci.
Tak štvalo mě to, že.
Sama jsem si uvědomovala, že mám po tatínkovi robustnější horní polovinu těla a po mamince dolní. Prostě široká ramena, skorem žádná prsa, relativně štíhlý pas, široké boky, větší zadek, silnější stehna, nemastná neslaná lýtka a ty kotníky… No jé…
Asi bych se uživila jako plavkyně.
Mindráky z toho mám pořád, uplá trička na mě vypadají ještě uplejší, uplé šatičky mi zase přidávají na bocích. Nemluvě o tom, že VŠECHNO uplé mi ještě víc uplácává prsa.

V pubertě navíc, když jsem se za to styděla nejvíc, jsem se začala hrbit (efekt zmenšování se do neznáma), takže tím víc jsem na to upozornila svoje spolužáky. Od té doby jsem byla dost terčem výsměchu, což vyvrcholilo loni, kdy jsem ze školy jednoduše zdrhla na jinou.

K tomu všemu jsem měla krátké afro pudla, brýle a rovnátka.
Strašný období.

Pak nastal zlom. Brýle jsem i přes slepotu přestala nosit, rovnátka shodila a afro nechala dorůstat. Ale pořád tam ty mindráky byly. Spolužáci totiž nebyli sto pochopit, že prostě mám dlouhý kudrnatý vlasy. A do toho si mě začal všímat i mladý pan učitel. Začal mi, hajzlík, říkat princezno, nebo Šeherezádo, takže doteď tohle oslovení nenávidím.
Protože samozřejmě to nezůstalo jen u oslovení, že…
Onehdy jsem mu za to chtěla vycincat, ale jak mě uviděl, tak zdrhl.
Takže nejen hazlík, ale i zbabělej hajzlík.

Zajímavý je, že jsem nějakého sebevědomí nenabyla ani v etapách, kdy se o mně začali zajímat kluci. Však si doteď pamatuju, kterak mě můj pseudobývalý seznámil se svým kamarádem a ten se mě mu snažil odloudit. Moc hezké období. Haha.
Právě tady ten o mě pronesl, že jsem takový muchlovací typ, žádná čnějící kost.

Sebevědomí mi ani nenarostlo, když jsem začala chodit se svým (zdravím Brno), ač tedy řekněmě si děvčata upřímně, postava atleta a stejná váha, jakou mám já, tak to je tedy vážně úlet. Akorát můj drahý je o osm centimetrů vyšší.
Sice se tedy snaží lichotit, ale občas to teda pohnojí. Třeba si pamatuju onehdy na jeden rozhovor ohledně postavy jeho příbuzné.

„Ale tvoje příbuzná není zas tak tlustá, já taky nejsem žádná hubeňourka…“
já v očekávání lichotek na mou postavu a on:
„Ale je silnější než ty, rozhodně…“

No zabít!
Člověk nemá být prostě naivní.

Jinak řečeno, dneska se mi mindráky prostě ještě víc prohloubily, a tak jsem najela na net, na diskuzuní fórum „Zbavujeme se mindráků“.
Tolik osobitých zpovědí mě dostalo. A každá tam měla nějaký problém.
Nejvíc vedou kruhy pod očima, postava a křivé nohy.
Strašné mi připadá i to, že v takových mindrácích upevňují i osoby dost blízké. Třeba rodiče. Prarodiče. Přátelé. Jde o to, jestli i vy budete souhlasit s tím, že vám můžou kecat do většího zadku, který třeba považujete za svou sexy přednost. Moje maminka se o to pokusila myslím dvakrát. Pak jí to přestalo bavit, protože jsem se pokaždé urazila do krve.
Nebo chodit s někým, kdo vám pořád vyčítá menší či větší oko?
A co teprve, když máte nějakou vadu od narození a šuškají si o vás i v tramvaji (šalině)?

A pořád, já mám takový a makový problém.
A už to nechci řešit.
Jo, já to taky nechci řešit.
Protože se mám ráda.
Ale lidi se pořád koukají a lidi jsou zlí.
Vyvražděme lidi a budeme sami se sebou spokojení.
A já nebudu muset držet dietu…