Procitnutí

Anotace: Ráno, jaké nejspíše zažil každý z nás.

Lehký závan větru mě hladí po tváři a měkoučká travička hýčká mé záda. „Úžasné probuzení,“ pomyslím si. Pomaličku a s poklidem otevírám oči. Ležím ve stínu statné třešně v plném květu, kolem švitoří ptactvo a éterická vůně naplňuje vzduch. Zlehka se posadím, opřu se o kmen a se zaujetím pozoruji okolí.
Má tvář se rozjasňuje úsměvem, neboť krása přírody zalité nadýchaným slunečním svitem nezná konkurence. Smaragdově zelená traviska pokrývají široké lány, na kterých skotačí zvěř a vzrostlé stromy s mohutnými, majestátními korunami se tyčí k nebi, blankytně modrému nebi, na kterém se rozmrzele probouzí slunce. Doslova ráno v Ráji.
Několik minut se nadále nechávám unášet překrásnou přírodní scenérií, než se rozhodnu plně vstát. Krokem pyšného páva se vydávám k blízkému potůčku. Opět svěřuji svá kolena měkoučkému porostu a nakláním se nad potůček. Průzračně čistá voda něžně pošťuchuje slunce na své hladině, pod kterou se prohání vypasení pstruzi, jež z mé přítomnosti vůbec neztrácejí na elánu. Naberu vody do dlaní a zanořím do ní svůj obličej. Slastný pocit chladivě osvěžující tekutiny na mém obličeji vyvolává až jakousi euforii, neboť probouzející slunce začíná hřát čím dál intenzivněji.
Mohl bych zde strávit celý den, avšak cosi mě žene dál. „Nejspíše hlad,“ pomyslně usoudím. Tedy vstávám a vydávám se přes paseku plnou poletujících motýlů, jenž hrají všemi barvami a doslova tančí ve větru. Úžasné taneční kreace až lákají člověka, aby se přidal. Mé kroky však směřují dál, dál do malého sadu plného stromů, obtěžkaných blahodárnými plody. Natahuji svou ruku k prvnímu z nich a on doslova vkládá svou zrající laskominu do mé dlaně. Neváhám a zakusuji se do rudého, velkého jablka. Lehké křupnutí a na mém jazyce se rozhostí exotický taneček a mé chuťové pohárky křičí v extázi.
Dosyta najeden se opět vkládám do náručí zelené peřiny. Spokojeně zamlaskám a zavírám oči. Pochvíli je však otevírám a přesouvám své ležení o několik kroků dále do příjemného chládku, neboť slunce nadále nepřestává přitápět svému malému Ráji. Usínám.
Po několika hodinách mě však cosi ruší ze sladkého rozjímání. Otevírám oči a zjišťuji, že jsem pokryt vrstvou spadaných, seslích listů. Bleskurychle se vymršťuji na nohy a mé ústa zůstávají otevřená úžasem. Nedávno životaplné údolí je spalováno doruda rozžhaveným sluncem. Namísto zelené pokrývky zůstává rezavě zabarvená rohož, dříve listuplné stromy teď připomínají spíše košťata čarodějnic, životadárný potůček se mění v bublající stoku a švitořící zvířata i zpěv ptáků zmizel v zapomnění.
„Ach můj bože, co se stalo?“ Marně se dovolávám odpovědi.
Neúprosně pálící slunce přitvrzuje a mně se začíná krátit dech, hrdlo se svírá a já marně hledám pomoci. Potácím se zpustošenou krajinou a horko už je nesnesitelné, ulehám na žárem zničenou zem a upadám do mdlob. „To je konec,“ zazní mi hlavou poslední myšlenka a mé vědomí je nenávratně ztraceno.
Ne však na dlouho. Dech se náhle opět vrací a v rukách se probouzí cit, pouze neúprosný žár nadále přetrvává. Letmý pohled směrem vzhůru mě oslepuje. Bolí a pálí jako sůl v hluboké ráně. Náhle však mé ostatní smysli registrují, že něco je jinak. Ležím na stole v hromadě sešitů a zjišťuji, že ona záře, jenž mě ubíjela k smrti není slunce, ale stolní lampa, pod kterou jsem trávil včerejší noc v marné snaze naplnit mou hlavu vědomostmi potřebnými ke správnému řešení dnešního velkého testu.
Rozmazaným pohledem na hodiny zjišťuji, že během nadcházející půlhodiny se musím dostavit do třídy. „Zaspal jsem,“ pronesu ustrašeně a vymršťuji své tělo do vertikální polohy.
Křišťálový potůček měním za nepříjemně prskající vodovodní kohoutek, lahodné jablko za okoralý krajíc chleba a dopolední šlofík za svižný poklus do školy. „Kéž by tohle byl jen sen!“