Jsme generace počítačů a moderních technologií

Anotace: Maturitní práce, fejeton o člověku, který nedokáže a nepotřbuje soužít s moderním světem.

jsme generace počítačů a moderních technologií
Daniel Možnar

Jmenuji se František Vošoustlý a pracuji jako nádražní technik. Má práce mě baví. Dělám ji rád, nebot vím, že nic jiného neumím.

Jednoho dne ráno jsem vstal, udělal si míchaná vajíčka a kafe, a šel jsem do práce, jako to dělám každý den již osm let. Dnes to ale bylo jiné. Čekalo nás školení. Dráhy totiž přešly na počítačovou databázi, takže vše, co jsme pilně psali na papír a schovávali do archivu,nyní musíme zadávat do počítače. Technika mi nic neříká, tak jsem musel dávat pozor, abych si vše zapamatoval. Školení skončilo, začíná šichta. Po několika hodinách snahy jsem zjistil, že já a počítač přátelé nebudeme. Vypnul jsem jej tedy a šel na oběd. Po polední pauze si mě zavolal šéf. Začal na mě řvát tak, že jsem mu nerozumněl téměř ani slovo. Pochytil jsem jen "všechno smazal", "budižkničemu" a "padáka". Když jsem si to pak doma přebral, došlo mi, že mě vyhodil.

Na druhý den jsem si šel hledat práci novou. Bydlím sám se svým psem Astorem, takže potřebuji peníze na obživu. Během dne jsem obešel snad stovky firem, všude ale vyžadovali znalost počítačů. Unavený sháňkou zaměstnání jsem přikývl na místo vrátného v módní firmě SM Styl. Obdržel jsem pracovní mobil a musel jsem slíbit, že se do týdne naučím pracovat na počítači. Ještě si živě pamatuji, co mi řekl šéf na pohovoru: "Jsme generaco počítačů a mobilních telefonů. Když se v tom člověk nevyzná, svět ho zničí." Tímto mi nahnal strach, tak jsem se rozhodl, že se svým vztahem k technice něco udělám.

V první řadě se musím naučit používat mobilní telefon. To by nemělo být nic těžkého, vždyť je to něco jako telefonní budka v kapse. "Kdyby něco, napiš esemesku," říkal šéf, než jsem opustil jeho kancelář. Neměl jsem odvahu zeptat se, co to ta esemeska je. Nejsem přeci hlupák, nějak na to přijdu. Pomačkal jsem několik tlačítek a zjistil, že takhle to nepůjde. Otevřel jsem tedy manuál a začal jej pročítat. Po třech hodinách urputného boje s mobilem už umím volat i esemeskovat. Nebylo to zas tak těžké.

Takže sílu mobilního telefonu jsem ovládl, nyní již stačí ovládnout počítač. Náhodou jsem dnes na náměstí zahlédl leták, na němž stálo: "Nevyznáte se v PC? Nemáte kvůli tomu práci? Chcete se naučit něco nového? Přihlaste se do počítačového kurzu na čísle 606808909." Ihned poté, co jsem kladně odpověděl na všechny tři otázky, jsem se tedy přihlásil. Na první lekci jsem si koupil knihu s názvem "Počítač - přítel nebo nepřítel?", kterou jsem hned s chutí přečetl. Byla ale plná odborných pojmů jako klávesnice, myš nebo ikona. Po několika lekcích jsem měl pocit, že jsem počítačový mág. Je neděle, zítra jdu poprvé do nové práce. Těším se, až budu moct použít své nově nabyté zkušenosti v praxi.

Je ráno, já vstávám a dělám si svá oblíbená míchaná vajíčka a kafe. Po snídani jdu do práce, kde mě již čeká personální asistent. Ukazuje mi mé pracovní místo. Je to nevelká místnost vedle hlavního vchodu s okýnkem do haly. Každého příchozího musím zaevidovat a zapsat čas příchodu a odchodu. Přichází můj první host. S úsměvem se jej ptám: "Jaké je vaše ctěné jméno?" "Inženýr Kroupa," odpovídá vysoký plešatý pán. Zapisuji tedy jeho jméno a čas 9:21 do počítačové databáze. Mačkám enter (což je podle mé knihy jedna z nejdůležitějších kláves) a během dvou sekund vypadl proud v celé firmě. Překvapilo mě to, ale jsem si téměř na sto procent jistý, že to nebyla moje chyba. Následné vyšetřování moji domněnku vyvrátilo. Podle všeho jsem odeslal na server virus, který vymazal data za posledních dvacet let existence SM Stylu. Jak jsem mohl vědět, že ode mě může počítač chytit rýmu?

Na druhý den si mě šéf pozval do kanceláře. Na to, co jsem způsobil, byl neuvěřitelně klidný. Velmi potichu mi řekl, že mám padáka. Poté se nervově zhroutil a odvezla ho sanitka. Kousek jsem se s nimi svezl, neboť bydlím jen dvě ulice od nemocnice. Jakmile jsem přišel domů, Celá ta situace na mě dolehla. Byl jsem smutný, že zase nemám práci. A to vše jen díky té dnešní technice. Naštvanýá jsem si lehla na kanape, když tu najednou mi začalo vibrovat stehno. Byl jsem zděšen: "Mám infarkt? Takže teď umřu?" Šáhl jsem si do kapsy a zjistil, že to vibruje můj pracovní mobil, který jsem zapomněl vrátit. Byl jsem v šoku: "Co se to děje? Proč to dělá? Ono to bouchne!" a rychle jsem vyhodil mobilní telefon oknem na zahradu. Skočil jsem pod kanape, dlaněmi si chránil hlavu a čekal na výbuch. Ten ale nepřišel. Překvapeně jsem vstal a pomalu šel ven. Všiml jsem si, že mobil skončil v bazénu. Výbuchu jsem zabránil.

Po této zkušenosti už nechci techniku ani vidět. Odstěhoval jsem se s Astorem na Šumavu, kde spolu děláme myslivce. Bydlíme v malé chajdě na okraji lesa, nemáme telefon, počítač, ledničku ba ani zaveden elektrický proud. A máme se skvěle.