Jiskřička naděje

Anotace: Některé věci se zkrátka člověku vryjí do paměti.

Mám ráda pejsky. Zastávám názor, že pes byl stvořen pro život po boku člověka. To ovšem znamená, že člověk by se mu také měl patřičně věnovat. A v tom je ten problém, pokud jde o naši rodinu.
Když byla naše dcera v mladším školním věku, žadonila, že by chtěla zvíře, nejraději psa. Přitom slibovala, že se bude o něj starat, ale moudrý tatínek prohlásil, že to zná, nakonec by to bylo stejně všechno na něm.A další argument hlavy rodiny spočíval v námitce, že máme příliš malý byt.
Jednoho dne jsme po návratu domů našli dcerku uplakanou. Poté, co jsme z ní dostali, že si přinesla domů bílou myš, dala si ji do krabice a teď už tam jaksi není, bylo nám brzy taky do pláče. Myšku jsme sice objevili na konzoli, ale po promenádě po záclonách, než jsme stačili adekvátně reagovat, zmizela nenávratně za skříní. To jsme poznali podle podezřelého zvuku, který jsme identifikovali jako ´drzé ohryzávání dřeva´. Nastalo obšírné stěhování nábytku a do půlnoci jsme měli co dělat.
Druhý den bylo polapené zvířátko vráceno s díky sousedům a dcerce slíbeno, že jí raději koupíme křečka. Na jeho příchod jsme se ovšem důkladně připravili. Mimo jiné na něj čekala docela prostorná dřevěná bedýnka, vpředu prosklená a nahoře se zašupovacím víkem. Když jsme tam milého křečka slavnostně uložili, hleděli jsme všichni do bedýnky skrze skleněnou stěnu jako na televizi. Křeček, který dostal jméno Šmoula, pobíhal sem tam, neustále marně šplhal nahoru a nakonec začal hryzat dřevo v podlaze. Nechápali jsme, proč se mu tam nelíbí. Možná by potřeboval kamaráda! I zakoupili jsme křečka - kamaráda a bavili jsme se sledováním, jak se pěkně vzájemně honí. Po nějaké době jsme, k svému překvapení, objevili v bedně hnízdečko se čtyřmi malými Šmoulaty ! „Však je uživíme.“ utěšoval nás tatínek. „A můžeme aspoň pozorovat jejich rodinný život.“ (Tenkrát jsme ještě neznali pojem „reality shaw“.) Ale, bohužel, Šmoulové si nehodlali z nás brát příklad. Žádná rodinná idylka se nekonala. Naopak. Máma Šmoulina neustále honila chudáka starého Šmoulu po bedně a když už byl vyčerpaný a podařilo se jí ho dostihnout, o sto šest ho hryzala, kam se dalo. Hrůza pohledět.
Ráno, místo do práce, běžel taťka do Zverimexu a opatřil pro toho nebožáka aspoň skleněné akvárko. Konečně bude klid. Ale netrvalo dlouho, jen co šmoulata trochu povyrostla, nejen že se ti holomci prali mezi sebou, až chlupy lítaly, ale pustili se drze do své vlastní mámy ! Honem jsme pro ně sehnali čtyři pětilitrové láhve od okurek.
Jelikož se ten náš ubytovací komplex nikam jinam nevešel, musel být umístěn v jídelním koutě. Celá rodina byla zaměstnána čištěním těch zvířecích apartmánů. Přesto se místností dost často linul podezřelý puch…. Nastal problém, jak se těch ubohých tvorečků zbavit. Najednou, jako naschvál, nikdo o křečka neměl zájem. A do této neutěšené situace k nám přijela návštěva z Itálie. Čtyři dívky, které u nás ještě nikdy nebyly. Ty zíraly !
A k tomu všemu, pro svou neznalost cizích jazyků, jsme jim nedokázali vysvětlit, že tenhle způsob chovatelství není naším národním zvykem!
Křečků jsme se pak poněkud pokoutně zbavili tím, že jsme je vypustili na zahrádce v nedaleké zahradní kolonii. Pouze stará Šmoulina si ještě nějaký čas užívala svého bydlení v bedně. Po smrti ji vystřídalo ještě morče, tomu už jsme pro jistotu žádného kamaráda nepořídili. Když i morče nás po krátké těžké nemoci opustilo, rodinná rada se již nedokázala dohodnout, jaké další zvíře by s námi mohlo sdílet naše obydlí. Pro rybičky, kanára, ba ani pro kočku nebyl konsenzus. Párkrát už jsme měli pejska, avšak pouze v mých bujarých, až téměř živých snech.
Prozatím mi to zas až tak moc nevadí. Sem tam si pohladím některého z pejsků, hlídajících naši ulici a občas zaskočím do psího útulku. Tam mám jednoho vyhlédnutého pro případ, že se nám podaří vybudovat si pořádnou rezidenci.


E p i l o g : je uložen v sekci básně !