Duší modelka

Anotace: Je to tu zase. Stojím před zrcadlem v šatně a vzdychám. NEMÁM CO NA SEBE. Rukou i očima přelétám skř...

Je to tu zase. Stojím před zrcadlem v šatně a vzdychám. NEMÁM CO NA SEBE. Rukou i očima přelétám skříně a poličky.

Svoji šatnu miluji, je to moje malá svatyně, one woman království, jenom a jen moje. Když mám náladu, oblečení skládám podle barev, což pak moje přítelkyně polo obdivně a polo údivně, ale možná správně, označují za úchylku.
Vše má své místo, včetně spousty pytlíčků, šuplíčků a krabičiček, plných blýskavých i matných "ny ny" doplněčků všech barev, velikostí, žánrů a kategorií. Mám ráda časy plesů a zábav, kdy se moje přítelkyně a moje sestra s nepředstíranou důvěrou na mne obracejí s prosbou o "doladění" a přicházejí se slovy " chtělo by to NĚCO". A jsem na sebe ták pyšná, když odcházejí s hlavou nahoře a spokojeností v oku a pocitem, že teď je to ono. V duchu slyším svoji sestru říkat, "ségra, ty si tu otevři doplňkárnu".

S velkorysostí sobě vlastní, v prostoru velikostí odpovídajícímu váženosti modelů, nezapomínám samozřejmě ani na kamarádky kabelky. Každá tu má svoje místo. A tam nahoře, skoro u stropu, mám "vejminek" pro holky již vysloužilé, které si ale po vší té službě nezaslouží skončit v kontejneru..úplně pod stropem, v horní části šatníku, mám pro ně vyhrazené malé kabelkové nebe. Občas je ještě vezmu do ruky, zapózuji a dovolím tak vzpomínkám vyloudit mi na tváři úsměv. Vybavuji si místa, akce, příběhy, kde jsme spolu zářily..

Jsem prostě duší modelka. Miluji všechny ty své "ny ny" věci do poslední náušnice.

Černá puntík - ne, hnědé s výstřihem- hm, ne..Na zemi za mnou se hromadí barevná kupička, vedle kupa větší, černá.
Zrcadlo mi syrově ukazuje odraz, ještě že to sluníčko venku milosrdně zalezlo za mrak. Jeho paprsky dopadající skrz okno mi teď alespoň nevyplňují každou vrásku a nekopírují každičký faldík..no, spíš fald než faldík. Vzdychám, proč zrovna já jsem tak dobrá kuchařka? A za každým rozvírajícím se knoflíčkem u jinak super krásné značkové košile s fazonkou vidím jeden snědený karlovarský knedlík. Ostatně, sklidila jsem za ně u oběda od rodinky chválu.

V náporu zoufalélo ladění vršek spodek, spodek vršek slyším tikot ubíhajícího zbývajícího času a marně se koncentruji. Inspirace tentokrát ne a ne přijít. Bože, já takhle prostě nemůžu nikam jít! "Miláčku, řekni mi 8 minut před odchodem, ano?" ozve se zezdola. Závidím mu. Můj vyvolený se totiž skutečně obléká ČISTĚ proto, aby mu nebyla zima a co je ve skříni zrovna na vrchu má reálnou šanci, aby si oblékl.

Ano, ano, konečně to je ono, šedivý svetřík se slušivým výstřihem, ten by šel..no jo, ale zase ty kalhoty, chtělo by to něco...hm...něco...a v návalu insiprace nořím hlavu hluboko mezi police. Tady přeci někde musí být...očima pátrám v pološeru hloubky jedné ze svých několika skříní a vdechuji vůni směsi máchadla, parfému a mýdla ve tvaru anděla, které jsem po Vánocích umístila tuším někam mezi sekce "trička s dlouhým rukávem" a "vesty jednobarevné".

Mám je!!! To jsou ony, super mega ultra bombově boží džíny! No dobře, skutečnost, že byly složené ve spodní poličce úplně vzadu v sekci "motivační" (rozuměj "do toho zhubnu"), jsem se rozhodla velkoryse přehlédnout. Postupně, centimetr po centimetru sunu nohavice po nohou vzhůru, abych následně pohybem zápasníků sumo (široce rozkročený polodřep, zdvih a prudké natažení nohy s přenesením váhy) fixovala až příliš těsné džíny na stehnech a pak výš a výš..

Hotovo. Šedý svetřík italské značky nesoucí jméno sourozenců z Trevisa krásně padá přes upnuté džíny. Stojím jako vytesaná a kochám se. Je to téměř dokonalé. Téměř...dokonalé. Zkouším opatrně chůzi vzad a vpřed - jde to. Dokonce vyšvihnu i celkem ladnou otočku. Po pár minutách, kdy jsem se ujistila, že nohy nebrní a nemodrám, skláním se pro kabelku. A je to tu!!! Džíny se okamžitě pohybem rolety sesunou do podbřišku. Uf. Narovnám se a naučeným pohybem umístím kalhoty zpět do míst, kde tuším pas. Posadím se, zdvihnu...okamžitě srolováno.

Hlavou mi projíždí program následujících pár hodin. Budeme převážně venku a převážně stát..potřebuji tedy venkovní ne vnitřní model. Ano, venkovní model, to je ten, kdy víte, že vám to ukrutně sluší, ale nemůžete si výrazněji odložit, protože pokud sundáte to super sako, ze kterého vám jedním směrem báječně kouká slušivý roláček a druhým bílé kalhoty, odhalíte ten střed. Střed překrásného roláčku, pod kterým se nemilosrdně rýsuje pas přeštípnutý překrásnými bílými kalhotami na dva (a někdy i více) kynutých bochánků.

OK. Risknu to. S posledním kontrolním pohledem do zrcadla, ve svém venkovním modelu zavolám směrem do obýváku " miláčku, 8 minut do odchodu.." a těsně před zhasnutím zahalím sebe a šatnu do obláčku své oblíbené vůně....mám jich spoustu, ale o tom někdy příště..

PS:
Tak mě napadá, přátelé, až uvidíte v místnosti plné převážně sedících lidí ženu v krásných upnutých džínách, která podezřele dlouho a téměř jediná stojí na baru a odmítá si sednout, nesuďte ji, třeba není extrovertní a nafoukaná, třeba to nedělá pro zvýšenou pozornost ostatních, možná se jí prostě jen rolujou džíny...