Návštěvnost
BYTOSTI
BYTOSTI
Anotace: @&@
BYTOSTI
byli jsme spolu ani ne dva roky
a pak mě opustil
ještě předtím mi ale dal k Vánocům kocourka
ačkoliv dobře věděl že žádné zvíře doma nechci
vlastně nás opustil oba
kocour je se mnou už osmnáct let
bezmála třetinu mého života
kterou svou přítomností výrazně poznamenal
ne vlastní vinou
vlastně jsme k sobě oba přišli jako dva slepí k houslím
dva roky jsou proti tomu jen směšná epizoda
s kocourem jsme časem nenápadně tak nějak srostli
stali jsme se součástí svých životů
a on to ví
poznám to z jeho očí
když si to den co den potvrzuje hypnotickým pohledem
chce si mě zkrátka pojistit
a náramně se mu to i daří
není už nejmenší pochybnosti
že ne on mně
ale já jemu byl přidělen
abych mu sloužil
bere to jako naprostou samozřejmost
a já už vlastně taky
vůbec by nás ani nenapadlo
že by tomu snad mohlo být jinak
co je mu do mých povzdechů
co je mu do mého času
vždyť takový pojem ani nezná
dokonce ani netuší
že oproti učeným příručkám
už nejméně o tři roky přesluhuje
proto se zatím ani nechystá
na onen kočičí svět
stěží by mu tam totiž někdo sloužil líp
spolu jsme za tu dobu zestárli
dvě bytosti
každá z jiného světa
spolu jsme se učili vzájemné toleranci a porozumění
a oba jsme to zvládli k oboustranné spokojenosti
to bude nejspíš tím
že se máme rádi
aniž bychom se o tom museli přesvědčovat slovy
naučil mě respektu k jeho kocouřím vrtochům
já jeho naopak k mé občasné lidské rozmrzelosti
ano
vzájemný respekt
to je to oč tu nejspíš běží
on ze mě nechce udělat kočku
a já jej naopak nechci předělávat na člověka
proč taky
vždyť bychom se tím vzájemně ochudili
o ten druhý tajuplný svět
a třeba bychom se mohli spolu i začít nudit
dívám se právě na něj
jak je spokojeně stočený do klubíčka na mém pracovním stole
odkud ho už dávno nevyháním
a to co teď právě píšu
je mu šumafuk
oba máme své vlastní priority
které si dokážeme bez větších problémů sladit
a to že občas už sedmnáct let i žárlí
na mé projevy něžnosti k té druhé lidské bytosti
jež s námi sdílí domov
spraví vždy lehce pohlazení od nás obou
láska je totiž snadno dělitelná třemi
aniž by ji to jakkoliv zmenšovalo
ba právě naopak
a umí prolínat i různými světy
aniž by je přitom musela bořit
láska
která se obejde bez zbytečných slov
o která pak aspoň nemusí zakopávat
Praha, 26.6.2019
https://www.youtube.com/watch?v=WShBAmiAVns
Komentáře (25)
Komentujících (12)
Doporučit
TiskVelice dobré :) Vždy jsem měla kočky a teď mi chybí čím dál víc.
13.02.2020 22:48:18 | Miss_Rosa
Díky :-) Kočka je nesmírně originální a osobitý tvor, to každý její společník (majitel není to správné slovo) dobře ví... ;-))
14.02.2020 10:57:45 | Amonasr
vehnal jsi mi slzy do očí...
připomněl jsi mi mou psí dámu Áju, to malé klubíčko, co jsme si přivezli domů a hned hodilo bobek před ledničkou :-) pět kilo maximální štěstí... celý život jsem si přála psa, až sama jsem si to splnila... o ona? byla dokonalá každým vyčůráním se na podlahu, jednoho dne se na to vybodla a řekla si, jsem člověkem a s tím se stala i andělem...
doprovázela mě v životě i v práci... učila jsem se od ní... věděla, nikdy nic neřekla, ale její oči či její gesta byla správně... věděla kde má být déle, kde méně... a já jí věřila, lidsky i pracovně...
asi nikdy nepřestanu být vděčná, že jsem se zrovna v ten čas rozhodla mít psí kámošku a že jsem z fotky a popisu řekla tuhle, ta to bude...
nevěřím na náhody... ale věřím na to ostatní...
dnes je andělem, věřím tomu a nikdo mi to nevymluví, je tu se mnou v jiné formě... ale ta láska a to vše tu zůstalo... ta ohromná bolest, když se s ní domluvíš, že je čas, je odzbrojující, ale časem se změní ve vděčnost... tedy u mě... že tu byla, že jsme tu byly čtrnáct let spolu natolik intenzivně, že se to nikdy nezopakuje...
změnila mi život, hodnoty, díky ní jsem tolik poznala... na tolika místech byla... a tolika lidem přinesla do života úsměv a vzpomínku... nikdy ji za to nepřestanu milovat a děkovat...
a už bulím...
ne proto, že už ji podrbat nemohu, ona to ví, vždy to věděla, že je součástí... ale jen tak... usmívám se v slzách... a díky za ten text, ukládám si...
28.06.2019 23:45:41 | zelená víla
Díky za krásnou reflexi :-)
30.06.2019 21:21:23 | Amonasr
…nedávno jsem počítal
že za svůj život
jsem s mojí paní
déle
než jsem byl bez ní
jsem bez rodičů
déle
než s nimi
vedle kamaráda
déle
než bez něj...
:-)
27.06.2019 10:47:22 | piťura
Zajímavé a podnětné životní počty... :-)
27.06.2019 12:04:37 | Amonasr
Pěkné - já mám kočky moc ráda, ale bohužel pokaždé, když některou pohladím, odmění se mi alergickou vyrážkou. Tak jsem si alespoň moc hezky početla. Dávám ST a zdravím. Daniela-danaska
26.06.2019 19:48:03 | danaska
Děkuji, Danielo - mám kamarádku, která je na tom podobně, v minulosti dokonce řadu let chovala několik koček, ale musela se toho kvůli silné alergii nakonec vzdát, samozřejmě s hodně těžkým srdcem, i to oplakala. Tak mám radost, že jsem Tě mohl potěšit aspoň tímto zamyšlením :-) Měj se hezky!
27.06.2019 12:03:43 | Amonasr
Tvé pěkné a zdařilé dílko mi upomenulo Čapkovo "Mášenky." Autorův záměr je zde dostatečně zřejmí. V komorně vystavěném díle se zamyslet o rodinném soužití. To je téma, které by se dalo rozvíjet do mnoha vazeb... a obšírně.
Vzpomínám, jak jsem se na jednom webu dostal do sporu s jedním pánem psího miláčka. Popsal v jedné povídce do podrobna nejen jeho psí charakterové vlastnosti, ale i všechny jeho detailní myšlenkové pochody a dedukce. "Znám ho dokonale a vím vždy, co si právě myslí! Tak to si buď jistý!" Oponoval na moji pochybnost, když jsem argumentoval odvěkým zvířecím pudem a tím, že dokonale nevidíme ani s pokrokovou technikou, co se vždy a vše děje v lidské hlavě.
Možná bychom se divili co si o nás zvířata myslí! Možná že vrtí k nám ocáskem na uvítanou ne proto že nás tak strašně milují. Ale pro to, že místo panáčka vidí "kolegu hračku" nebo oblíbený pamlsek. Možná jsou jen velicí manipulátoři a zdatní herci.
Je to i věční souboj o vůdčí dominanci v prostoru. Záleží i proto na každém, jak si nechá jeden druhého přerost přes hlavu. Přemýšlíme zkrátka jen lidsky, což může být ve skutečnosti úplně jinak, protože náš pud je oproti jejich už hodně na ústupu.
Z dílka si beru tu skvělou myšlenku soužití ve vzájemném respektu a nevnucovat jeden druhému svůj pohled na životní "rituály."
Vůbec se nepídím, co si o mě myslí a říká moje andulka. Stejně tak se nepídí ani ona. Jsme velcí kamarádi a máme každý svoji diskrétní zónu... jen si každý mluvíme, jak nám zobák narost. A to je dobře.
26.06.2019 18:04:35 | šerý
To jsi napsal moc pěkně :-) Vztahy s domácími mazlíčky mohou nabývat všelijakých, někdy až vpravdě absurdních podob - je to nicméně každého věc, co mu vyhovuje, pokud tedy nejde zrovna o týrání, ať už zvířete samotného nebo naopak svého okolí jeho prostřednictvím. Opět asi téma na nekonečné úvahy, zejména tam, kde se zvíře stává rukojmím na vyrovnávání se s vlastními frustracemi jeho majitele. A do hlavy skutečně nikdy úplně nemůžeme vidět lidem, natož zvířatům, s tím naprosto souhlasím. I když někdy svého kocoura podezírám, že on mi do hlavy vidí a ví poměrně dobře, jak má se mnou kdy manipulovat, aby dosáhl svého. Případně vycítí, co se zrovna chystám udělat, ještě o chviličku dřív než to opravdu udělám. Třeba byl v některém z minulých životů člověkem a umí v lidském mozku číst líp, než já v tom jeho kočičím :-))
27.06.2019 11:57:53 | Amonasr
ty bytosti dovedodou vyplnit naší opuštěnost
26.06.2019 13:39:39 | Yry
Přesně tohle mě napadá čím dál častěji, když si při jeho čím dál zřetelnějším stáří uvědomuju, že jednou tu po něm zbude podivně prázdné místo... A to se přitom necítím opuštěný. Dobře už ale chápu, jak životu těm skutečně opuštěných dokážou dodávat smysl :-)
26.06.2019 15:57:59 | Amonasr
Zápletka tkví v uspořádání těch bytostí, že totiž láska k jednoduchému ústrojí je snadno "dělitelná" Třeba lžíci kterou jím taky miluji, ale není to zásluha vzájemného respektu, nýbrž její srozumitelnosti a faktu že lžíci potřebuji. Ta pravá "bytost" je ten dárce který odešel v první sloce. "Bytost" je kočka která nemá ráda mazlení. Nebo já, který nechci oceňovat lidi za to že jsou dobří, ale číst co píšou.
Tím chci říct že vyprávění je hezké a milé dokud se drží příběhu chovatele koček. Akorát při srovnávání s lidmi a vyvozování morální paralely o co se fejeton tuším snaží (lidé mějme se podobně tiše rádi, vždyť jsme stejné bytosti)... v tom trochu mlží protože nejsme.
26.06.2019 13:38:24 | Karel Koryntka
Tohle není nějaký umělý konstrukt psaný jako moralita, která by měla podpořit nějaký předem daný cíl, jako bývají třeba všelijaká mravní ponaučení, která používají s oblibou nejen kazatelé všech možných církví. Je to jen volný sled myšlenek, který vyústil tam, kam vyústil, a sám jsem pak byl jako čtenář překvapený, že to vyvolává i ve mně různé přesahující paralely, které jsem tam jako autor ani cíleně nevkládal. Ve skutečnosti jsem se chtěl jen zamyslet nad tím, jak mi kocour vstoupil do života a já zároveň i jemu. Čili to, co jsi ve svém komentáři napsal, není polemika se mnou, ale vlastně polemizuješ sám se sebou, s možnými výklady, které v tom cítíš. Podobně čtu většinou různá cizí zamyšlení i já, snažím se hledat mezi slovy a pod nimi, kam se mě autor snaží asi dovést, co se mi snaží vsugerovat, jak mě chce ovlivnit, a vedu s ním (ve skutečnosti však sám se sebou) vnitřní polemiku. A chudák autor by se možná často divil, co mu nakonec všechno dokážu podsunout, ať už právem či nikoliv. Pokud to ovšem není prvoplánová propaganda, ze které trčí účelovost jako sláma z bot, to pak ve mně budí spíš útrpný úsměv nad autorem a hněvá mě, že se snaží nepoctivě druhými manipulovat. To ale doufám není tento případ, aspoň tak čtu já pro změnu Tvou reakci a jsem potěšen, že dílko nutí čtenáře k hlubšímu zamyšlení. A že to pak může vyústit v různé další potenciální výklady a polemiky, to je dle mého jen dobře. Mohl bych pak i tady reagovat na tvůj pocit o mém údajném mlžení, že jsme všichni stejné pomilováníhodné bytosti apod., ale to už by byla nová písnička. Pokud bych ale chtěl osobně něco zdůraznit, tak spíš potřebu vzájemného respektu k jinakosti, na němž lze úspěšně budovat korektní a fungující vztahy, a to klidně i bez všeobjímající lásky, o které se opravdu většinou spíš jen mlží, protože je neuchopitelná. Bližší je mi láska zcela konkrétní, v jakýchkoliv podobách a situacích, o té tu vlastně i píšu. Takže děkuju :-)
26.06.2019 15:51:02 | Amonasr
O lásce se mluví nejvíc, když není...jinak se nemusí. Já naše kočky beru vážněji než lidi, možná proto že jsou tak hravé...a své...;-)
26.06.2019 13:36:40 | Marten
To jsi napsal hezky :-) Já před svým soužitím s kocourem jsem kočky moc nemusel, i když ne, že by mi snad přímo vadily, v dětství jsme je doma mívali, ovšem běhaly víc venku než po baráku. Ale právě ta jejich hrdá svéhlavost a důsledné uplatňování principu "já pán - ty pán" při tomhle "těsnějším" soužití si mě nakonec úplně získaly a vzbuzují ve mně vůči kočkám obecně obdivný respekt :-))
26.06.2019 15:46:49 | Amonasr
Díky. Podrbej za mě kocoura. Já jdu pohladit pesovou...
26.06.2019 11:55:24 | Descardea
Už se stalo - a s díky posíláme pohlazení i pesové :-))
26.06.2019 15:40:26 | Amonasr
Úplně mě zahřálo u srdce. ST
26.06.2019 11:15:14 | Tvbm
Díky za to, udělalo mi to radost :-)
26.06.2019 15:39:21 | Amonasr
Ach to je nádherné,milý Amonasre :)
Nejvíc mě zasáhly tyhle věty:
"dvě bytosti
každá z jiného světa
láska je totiž snadno dělitelná třemi
aniž by ji to jakkoliv zmenšovalo
"
Vlastně celé mne to velice hluboce zasáhlo :)
26.06.2019 10:58:26 | ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA
To mě těší, děkuji :-)
26.06.2019 15:38:38 | Amonasr
:-)
26.06.2019 15:51:18 | ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA