Podhorský souboj

Zvedá se vítr, ale proti jeho směru, míří teplota, doslova od léta k podzimu.
Je pár okamžení od osmnácté. Podhorská víska na Jesenicku.
Srpen, společně s létem, se ošívají ve snaze ještě pár dní zůstat na scéně zdejší zeměpisné šířky i délky.
Doléhá ke mně chichot dívek.
Sledují to, co dělám a proč v době digitální usilovně něco píši na kartičky tvrdého papíru.
Nezralé mládí.
Copak mohou tušit, že se z nich stanou hlavní aktérky fejetonu?
Alespoň jedna z nich…
Dívají se na mě právě v takovou dobu, kdy naopak já nesleduji jejich kratochvíle.
Štiplavý, kousavý smích, je odrážen od stejnojmenné restaurace, jejíž prostory byly kdysi využívané jako kovárna. Změny doznalo využití, zůstal snad jen název.
S neokázalostí takzvaného „lufťáka“ si cosi drmolím pod nosem a píšu.
Dívky zjevně hluboko pod hranicí plnoletosti osedlaly až nebezpečně úzká prkénka dětských řetízkových houpaček.
Synchronně, jako akvabely, třímá každá z nich, v jedné ruce mobil a ve druhé kovová oka řetězu.
Ta vyšší má na sobě poměrně těsné tepláky z maka, hrubší, světlé, které si každou chvíli potahuje vzhůru.
A tak není divu, nelze si nepovšimnout výsledku jejich snah.
Jejím přičiněním dala vyniknout z jedné strany postavy pevným oblým půlím pozadí.
A z přední části postavy pak trianglu mezi kyčelními klouby
Nad gumou tepláků z maka ponechala obnažený důlek, který zbyl z jejího spojení s matkou.
Nyní ji toto pradávné spojení nahrazuje technologické, co má tu moc, spojovat lidi téměř celého světa.
Ovšem nejtěsněji je nyní spojena, s řetízkem houpačky, ale též s obdobně mladou kamarádkou.
Slečny, jak je možno slyšet na vlastní uši, neustále, celé dlouhé desítky minut, nacházejí společná témata k diskuzím.
Štíhlejší ve světlých teplácích, často vstává z houpačky a hřbety dlaní si nadzvedává delší kaštanové vlasy z horní části hrudi, aby jim určila nové místo v prostoru lopatek na zádech.
Přetlačuje se s horským vánkem, vyhlíží to zatím nerozhodně.
Také možno napsat, že svádí boj s větrnými…

Větry!